Kapitola 9
Ukázalo se, že Takesaka není takový necita, jak to vypadalo. Tedy alespoň k Báře že není takový necita. Kolem poledne a pak znovu k večeru pro Báru vždycky jeden z jeho samurajů, protože každý samuraj může mít ještě svoje samuraje, pokud je dostatečně bohatý a vlivný, zašel, dovolil jí odběhnout za křovíčko a pak ji dovedl k Takesakovi na jídlo. Zdálo se totiž, že Takesaku ta podivná postavička baví. Škaredá jak noc, tedy z jeho pohledu, napůl Japonka a napůl něco, co v Kanazawě kdysi náhodou zahlédl a už tehdy mu to připadalo odporné, s vybranými způsoby… Prostě kuriozitka. Dokonce Báru přiměl, aby mu zatančila, a sám při tom hrál na šamisen. Bára se sice v duchu pozastavila nad tím, že si někdo na válečnou výpravu bere hudební nástroj, ale zatančila. Takové to maičí pózování. Takesaka z ní při tom nespustil oči. Zdálo se, že ho to fascinuje podobně, jako kdyby poprvé v životě viděl cirkusového medvěda na mopedu. Báru to trochu popuzovalo, ale nemohla dělat nic jiného než se tvářit mile a vyhovět mu. Pozdě večer si Takesaka nechal Báru znovu přivést, aby mu ještě jednou zatančila. Nic neřekl, jen beze slova rozezníval struny šamisenu, zamyšleně ji pozoroval a pak ji zase nechal odvést. Druhý den Báru vzbudili časně ráno, teprve svítalo. Ale Takesaka snídal brzy. „Dnes bude den velkého vítězství Todóa Takatory nad armádou Kankoku,“ oznámil Báře nad miskou rýže. „Pak už nám nebude stát nic v tažení na hlavní město a brzy se staneme pány Kankoku. Jsi dcera Nihonu a měla by ses z toho radovat. Ale naše vítězství bude znamenat tvou smrt. Zvláštní, není-liž pravda?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291376
„Nesluší se mi vám odporovat, Takesaka-san,“ pípla Bára, ve které byla malá dušička, „ale obávám se, že toto není moje poslední miska rýže…“ Takesaka se zasmál, její odpověď se mu líbila. „Bude to velkolepá bitva. A má-li to být to poslední, co ve svém krátkém životě zažiješ, chci, abys z toho měla velké potěšení. Několik mých mužů tě dopraví na místo, odkud budeš mít dobrý výhled na úžinu.“ „Jste nesmírně laskav, Takesaka-san,“ uklonila se Bára, která vůbec nestála o pozorování nějaké bitvy. O to větší nervy z toho teď bude mít. Ale vzpouzet se nemohla. „Pošlu ti s sebou pro pobavení toho Sin Dži-jonga, abyste se mohli naším vítězstvím kochat oba,“ dodal ještě poměrně zlomyslně Takesaka a vykázal ji ze stanu, aby na sebe mohl začít vrstvit lakované brnění. Samurajové před stanem už zřejmě měli pokyny, protože ji rovnou čapli a dovedli k nevelkému člunu, v němž čekalo dalších osm nebo deset samurajů a spoutaný Dži-jong. Měl pořád tu pocvočkovanou zbroj, ale přilba mu chyběla a pečlivě vyvedený culík přidržovaný průsvitnou černou stuhou dávno pozbyl elegance, což souviselo i s tím, že stuha byla ta tam. No, říct, že pozbyl elegance, bylo poněkud nadnesené. Dži-jong jednoduše vypadal, jako by se prodral roštím. „Slečno Ho!“ vykřikl překvapeně, když spatřil Báru. „Ticho!“ udeřil ho rukojetí vesla do ramene jeden ze samurajů. Sice to řekl japonsky, ale to gesto bylo velmi srozumitelné. Bára na Dži-jonga alespoň mrkla, aby mu dala najevo, že ona je v pořádku a že má věci pod kontrolou, přičemž to první byla zatím pravda a o tom druhém by se dalo s úspěchem pochybovat. Samurajové se opřeli do vesel a člun se vydal podél pobřeží na sever. Kotvilo tu několik obrovských atakebune a další, jak si Bára v ranním slunci všimla, teprve připlouvaly, a byly jich desítky a desítky. Břeh tu byl rozeklaný, museli obeplouvat různé výběžky a také se vyhýbat několika ostrůvkům v úžině, ale moře bylo docela klidné, moc to nehoupalo a Báře se aspoň nedělalo špatně. Po nějaké chvíli přistáli u břehu. Ne na pláži, ale u takové skalnaté stráně, po které se dalo s trochou obratnosti vyšplhat nahoru. Dži-jongovi s rukama svázanýma za zády to šlo hůř, ale Japonci zřejmě nestáli o to, aby se zřítil do moře, takže když mu jednou ujela 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291376
noha, nejbližší samuraj ho okamžitě zachytil. Bára měla na šplhání jen o jednu končetinu víc než Dži-jong, protože sukně a spodničky si vyžadovaly pozornost minimálně jedné ruky. Nahoře se jim otevřel krásný výhled na celou úžinu i na protilehlý ostrov. Bylo slunečno, i když chladno, podzim už se důrazně hlásil o slovo, což bylo patrno i na zlátnoucích listech stromů. Bára vždycky milovala slunečný podzim, kdy bylo jasné, ale sytě modré nebe a zlatorudé listy zářily jako vyrobené v dílně elfích klenotníků. Teď si ale tu podzimní nádheru neužívala. Lépe řečeno si jí vůbec nevšímala. „Už teď zdrhají!“ řehtal se jeden samuraj a ukazoval prstem na několik lodí, které pluly úžinou směrem na sever. Vypadaly trochu jinak než japonské atakebune, z čehož Bára usoudila, že to jsou korejské panoksony. Koukla po očku na Dži-jonga. Nespouštěl zrak z odplouvajících lodí a na hustých černých řasách se mu třpytily slzy. „Stejně Ilbon-o prohrají,“ zašeptala mu rychle. „Jak by mohli,“ vzdychl stejně tiše Dži-jong a stočil pohled k jihu. Velikost japonské flotily byla při pohledu shora ještě víc ohromující. Budila respekt, přestože lodě byly překvapivě hranaté, a dost tím pádem připomínaly bedničky na zeleninu, tedy alespoň takhle z dálky. Což ty korejské taky. Ty navíc v porovnání s mrákavou japonských korábů vypadaly jako hrstička ubohých mravenečků. Byly už hodně daleko, ale dobře je rozeznávala. Řadily se jedna vedle druhé tak, aby přehradily nejužší místo průlivu. Jen jedna loď zůstávala trochu jižněji, blíž hrozivému japonskému loďstvu. Bára se rozbrečela. Ne, I Sun-sin nevyhraje. Ta Jorikatova povídačka byl úplný nesmysl. Kdo ví, jak se to za těch dvanáct pokolení, za toho čtvrt tisíciletí zkomolilo. Co se přibralo a co ubralo. Ale tohle nemůže I Sun-sin vyhrát, pokud nemá v záloze námořní letectvo, atomovku nebo draka Šmaka. Je konec. Takesaka ji zabije. On to totiž udělá, protože Takesakové drží slovo. To se během staletí nezměnilo. Bohužel. Jediné, co by ji teď mohlo zachránit, je, kdyby se objevila taková jedna zajímavá zelenooká osoba, která obvykle mrká, jako když motýl mávne křídly, a nějak ji z toho vysekala. Už se párkrát stalo, že se objevila opravdu na poslední chvíli. Třeba když ji v Terezíně vytáhla z davu těsně před tím, než nastoupila s kamarády do transportu do Osvětimi. Až se při té vzpomínce otřásla. 100 Ukázka elektronické knihy