„Jaká Jana, sakra? O co tady jde? S kým si mě pleteš? Chvilku Jana, chvilku Petra. Tak kdo vlastně? O kom mluvíš?“ Karel pochopil, že to zřejmě bude mnohem těžší, nežli očekával. Ondráček se prostě rozhodl dělat blba. Možná vnitřně podvědomě pochopil, že takto třeba oddálí ten okamžik, kdy bude muset přijmout tu tvrdou a nepříjemnou pravdu, že vše je jinak, nežli se zdá. Musí to být kruté, takto o všechno přijít. Karel chtěl zaútočit velmi jízlivou poznámkou, ale pak mu došlo, že si sám vnitřně řekl, že bude jednat s Ondráčkem po dobrém. Alespoň mu dá tu možnost. Tak se nadechl a povídá: „Já jí říkám Jana, protože to je Jana. Ty jí říkáš Petra, ale budiž. Jelikož nejsem ten, kdo by trval na maličkostech, beru to, je to tedy Petra. Pro tebe. Mluvím o Petře.“ „O mojí ženě?“ „No, dejme tomu, že je to stále ještě tvoje žena.“ „Jak stále ještě? Jak dejme tomu? Co to má znamenat?“ „Podívej, já a… Petra chceš-li…,“ Karel hledal slova a pak povídá: „…prostě si nejsme lhostejní, prostě,“ Karel hledal vhodná slova a pak pokračoval: „…náš život by se měl propojit a já doufám…,“ Karel se podíval Ondráčkovi do očí: „…já doufám, že to vezmeš jako muž, že prostě…,“ vzdychl: „…prostě, že se domluvíme jako lidi…,“ dodal zvýšeným hlasem: „…dospělý rozumný lidi…,“ ukázal rukou na Ondráčka a pak na sebe: „…kdy ty a já, prostě oba pochopíme, jaká je situace a jeden z nás, tedy ty…,“ ukázal opět na Ondráčka: „…vezme situaci tak, jak je a nebude Janě, vlastně Petře bránit v tom, aby…,“ Karel se zamyslel: „…aby…,“ přemýšlel a pak dokončil větu: „…aby prostě byla konečně šťastná. I v tomhle světě.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291213
Karlovi došlo, že to slovo konečně snad ani říkat nemusel. To by mohl Ondráčka trochu naštvat, ale zase na druhou stranu, co na tom záleží? Ondráček je primitiv, postavený před hotovou věc, a tím to končí. „Chceš mi říct, že ty a moje žena…,“ Ondráček hledal vhodná slova: „…že vy dva, jako spolu…,“ Ondráček se podíval zpříma na Karla a povídá: „…že to spolu táhnete?“ „Jasně,“ povídá Karel a pak dodal: „Přesně tak!“ Karel cítil, že se vše vyvíjí tak, jak chce, a tak ještě dodal: „Ondra je můj. To je snad jasné.“ „Jakej Ondra zase?“ zeptal se Ondráček. „No, teda Davídek, chceš-li.“ „David?“ vykřikl Ondráček. „David je tvůj?“ „Ano. Můj,“ s klidným hlasem řekl Karel. „Moment. Moment. To mi nějak nesedí. Jak to dlouho to jako spolu táhnete?“ zeptal se Ondráček. Palánovi se zdálo vše nějaké divné. Nevěřil tomu, co Karel říká. Spíše začínal mít vztek, že si Karel bere do pusy jeho manželku, ale hlavně měl vztek, že si bere do pusy jeho syna. „Dlouho,“ odpověděl Karel. „No, tak jak dlouho, schválně?“ „Několik roků,“ řekl Karel a napil se piva. „Davídkovi jsou tři roky. Když je tvůj, tak se musíte znát alespoň tak čtyři roky, nebo ne?“ „Ale jo, to tak sedí.“ „Jo. Jenže my tady bydlíme rok. Teprve rok. Takže jak to teda je?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291213
Karel se zamyslel. Nikdy ho vlastně nenapadlo přemýšlet nad tím, jak dlouho se s Janou znají. Možná, že kdyby ho ten budík nevzbudil, dověděl by se i tuto podrobnost. Karel byl rád, že Ondráček vše bere s klidem. Tak nějak měl pocit, že Ondráček se pomalu smiřuje se situací. Ondráček se ale znova zeptal: „Takže ses znal s Petrou, ještě když jsme bydleli jinde?“ Karel měl pocit, že Petru zná od jakživa a tak odpověděl: „Ano. Jistě. Znám ji dlouho. Hodně dlouho.“ „Tak jo,“ povídá Ondráček. „Tak mi teda řekni, kde jsme bydleli před rokem?“ Palánovi začínala docházet trpělivost. Dlouho nemohli mít s Petrou děti, nakonec šli na umělé oplodnění. Díky testům si byl naprosto jistý, že Davídek je jeho. Palán si nejprve myslel, že soused od něj chce nějaký melouch. Mohl mu leccos zařídit. Teď, když na něj soused vybalil tohle, nejprve byl konsternován. Zprvu si myslel, že Petra a on možná něco spolu mají. Po velmi malé chvilce ale nabyl dojmu, že soused je cvok. Nějaký blázen, nebo co. Netušil sice, o co mu jde, ale odmítal tuto hru hrát. Karel přišel Palánovi divný. Měl takový zvláštní pohled, takový skelný. Zasněný. Petr neměl takové lidi rád. V práci měli jednoho, co fetoval, nakonec se z toho zbláznil a Petr Palán mu jeden čas dělal šéfa. Bylo to peklo, s takovým člověkem vyjít. Karel mu přišel podobný. Palán byl normální chlap a zdálo se mu, že Karel je mešuge „No, tak kde?“ vykřikl Palán na souseda. Karel vsunul ruku pod stůl. Stalo se přesně to, co očekával. Ondráček odmítá uznat svoji porážku a křičí na něj. Ruka sevřela 100 Ukázka elektronické knihy