98
A B I G A I L
D E A N
•
D Í V K A
A
na pokoj a potom si vzpomeň do nejmenších podrobností, cos dělala předchozí den. Soho sem skrze závěsy vrhalo oranžové elektrické světlo a ve tmě se zhmotnily obrysy vany a pracovního stolu. Na podlaze se válely moje boty a šaty, jako by ten, kdo je měl oblečené, někam zmizel. Připomněla jsem si Olivii v taxíku, jak mi z okénka mává šálou, takže když jsem zvedala sluchátko, už jsem se usmívala. Právě minuly čtyři. Čekala jsem, kdo promluví. „Lex, je to už tak dávno.“ „Delilo,“ vydechla jsem. No jistě, kdo jiný? „Jsem v Londýně a můžu za tebou přijít. Kde jsi ubytovaná?“ „V Romilly Street,“ řekla jsem. „Je to Romilly Townhouse. Kdy chceš přijít?“ „Nemám moc času. Budu tam za hodinu, možná dřív.“ „Cože?“ „Přijdu za tebou. Chci tě navštívit.“ „Vždyť je ještě noc.“ „Za chvíli na shledanou.“ Chtěla jsem rozsvítit tlumené světlo lampy, ale omylem jsem zmáčkla vypínač stropního svítidla. Odkopla jsem přikrývku a strnule ležela na matraci. Proklínala jsem Delilu; hotelové osvětlení; amatérskou perkusovou skupinu bubnující v mé hlavě; Společnost přátel whisky; naklonění země; londýnské vedro; vzdálenost od postele ke sprše. Pod studenou čistou vodou jsem se přinutila vyzvracet a přitiskla si čelo na kachličky. Delilah. Když jsem se přestala třást, otevřela jsem okno, sedla si ke stolu a sepsala udělení souhlasu týkající se nakládání s domem v Moor Woods Road a s ním spojeným peněžním obnosem a využití obého ke zřízení komunitního centra v podobě, jak si je s Evie představujeme. Řádek se jménem udělitele souhlasu jsem nechala prázdný. Nevěděla jsem ani, jak se Delilah teď jmenuje. Pokoj skropily první kapky denního světla. Objednala jsem si na recepci dvě kávy a obě je vypila. Věděla jsem, že Delilah mě nechá čekat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290857
99
A B I G A I L
D E A N
•
D Í V K A
A
Dorazila dvě hodiny po našem telefonátu. Znovu mi zavolala, aby zjistila číslo pokoje, a o chvilku později se její kroky zastavily za mými dveřmi. Počkala pár vteřin, než zaklepala. Stála jsem na druhé straně dřevěné přepážky a představovala si ji na prázdné chodbě, jak si nasazuje svoji tvář. Otec nechával bibli ležet na svém nočním stolku, a když ho nenapadal žádný příběh, který by nám mohl na dobrou noc vyprávět, poslal někoho, aby ji přinesl. Stejně jako tomu bylo s historkami ze života našich rodičů, snažili jsme se každý prosadit svoji oblíbenou knihu. Já měla ráda Jonášovu knihu, kvůli velrybě. Ethan upřednostňoval Samuelovu knihu, ale nesnášel Knihu králů; vystupoval v ní totiž jeho jmenovec, ale jen proto, aby se prokázalo, že Šalamoun byl mnohem chytřejší. Delile se líbilo všechno, co vybral otec, což bylo obvykle něco poučného. Měla jsem podezření, že ve skutečnosti chce zakrýt, že si nepamatuje, o čem která kniha je. V neděli jsme si oblékli šaty, které jsem pokládala za hrozně nepohodlné – s vysokými bílými límečky a s přeštípnutým pasem – a s otcem v čele prošli městem. Minuli jsme několik jiných, starších kostelů, do nichž proudily zástupy věřících – mezi nimi i prostý kamenný kostelík poblíž centra, kde jsme byli pokřtění – a došli k hranaté béžové budově nacházející se těsně před průmyslovou čtvrtí. Na plátěnou stříšku nad vchodem někdo umístil rukou psaný nápis: Vítejte. Návštěvnost v hollowfieldském svatostánku církve Gatehouse byla mizerná. Skupinka těžko zařaditelných mužů v dlouhých hábitech hrála na kytaru. Hlouček matek uždibujících sušenky a popíjejících džus zamával otci na pozdrav. V uličce se batolily malé děti. Vzadu sedělo pár tichých vdov, které se zalíbením naslouchaly hudbě. Jedna z nich, paní Hirstová, byla slepá. Zrak vždy upírala někam do vzdálené minulosti, jež se nacházela někde ve výšce sto třiceti centimetrů za mým pravým ramenem. Hádali jsme se o to, kdo z nás ji po
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290857
100
A B I G A I L
D E A N
•
D Í V K A
A
skončení bohoslužby zavede k občerstvení. Tvrdili jsme, že se jí bojíme, jak to děti říkají, aby omluvily svoji necitelnost. V tomto kostele získali moji rodiče status malých celebrit. Naše rodina zaplnila celou lavici a staré ženy nás hladily po vlasech, když jsme je míjeli. Jedna z nejmladších matek se Ethana zeptala, jestli jsme albíni, což neuznal za hodno odpovědi. O některých nedělích otec přednášel hostovská kázání, která se těšila stejné oblibě jako kázání pastora Davida. Když pastor lehl s chřipkou, otec za něj převzal vedení jeho úterní večerní modlitební skupiny a už si ho ponechal. Firmu CG Consultants zavřel po narození Evie. V té době se ve městě – a vlastně i v celé zemi – našlo jen málo lidí, kteří vlastnili počítač. „Pionýři,“ říkával otec, „nasazují svůj krk, aby proklestili cestu osadníkům.“ Otec býval vždy nábožensky založený, ale býval taky podnikatelem, učitelem a mužem, na kterého se ženy rády dívaly. Ve škole jsme probírali koláčové grafy a já viděla otcův život jako kruhový obrazec. Zatímco jeho ostatní identity se stále zmenšovaly, dílek náboženství rostl. Docházelo k teatrálním výstupům. Když kdosi poprvé padl v uličce na kolena – přemožen Svatým duchem, jak jsem předpokládala –, Ethan zachytil můj pohled a zase co nejrychleji uhnul očima. Cítila jsem, jak se mu ramena otřásla skrytým smíchem. Příště už to bylo méně legrační a nejméně potom, když se před shromážděním vrhl na kolena i otec, mocné paže natažené ke kříži, jako by se dožadoval objetí. Delilah věděla přesně, jak se zachovat. Točila se v kruhu, obličej zvednutý k jednoduchému dřevěnému stropu, pěstičky zaťaté. Po chvíli jí po tváři začaly kanout slzy a ztrácely se jí ve vlasech. V tomto kostele jsme se poprvé setkali s Thomasem Jollym. Jednu neděli, když jsme vcházeli dovnitř, matka stiskla otci paži a kývla hlavou směrem k cizímu holohlavému muži v zadní části kostela. Během bohoslužby jsem ho pozorovala. Nezpíval se stejnou horlivostí jako otec nebo muži s kytarami, ale znal každé slovo, a když mluvil pastor David, naklonil se
Ukázka elektronické knihy