9 ELIZA
“I swear and promise before God, Author and Creator of all things…
5. února 1791
Never to teach ungrateful persons or fools secrets and mysteries the trade… k hrudi jsem Zvedla jsemthe se z postele a se sklenicíofpřitisknutou vyšla na chodbu a zamířila do kuchyně. Tam jsem opatrně vynNever to divulge the secrets confided to me… dala vejce a ta menší jsem oddělila od větších. Pak jsem vysypala Never to administer poisons… dřevěný popel, sklenici vypláchla a uložila ji do komory k ostatTo disavow and shunod asnichž a pestilence thenelišila. scandalous ním prázdným sklenicím, se nijak and pernicious practices of quacks, Dřevo v kamnech už bylo připravené, stačilo ho jen zapálit. andsyčela alchymists… O chvíli později už empirics na pánvi první dvě vejce – menší vejce určená pro moji paní. Na bílku se dělaly bubliny a žloutky And to keep no stale or bad drug in my shop. postupně světlaly. Počkala jsem, až okraje lehce zhnědnou, proMayAmwellová God continue ráda, to bless me tože tak to měla paní a teprve pak jsem vejce so long as I continue to obey utěrkou, these things!” přendala na talíř a přikryla je opatrně aby nevychladla, ačkoli mi něco říkalo, že paní Amwellová si dnes ani nevšimne, jak chutnají. —Ancient Oath Když jsem pánev vracelaApothecary’s na kamna, plivla mi na zástěru trochu tuku, ale nevšímala jsem si toho a pokračovala jsem v přípravě omáčky, protože mi Nella poradila, abych vejce podávala silně opepřená nebo v kořeněné omáčce. Pan Amwell to takto měl naštěstí rád, takže jsem se nemusela obávat jeho odmítavé reakce.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290851
Omáčka byla hotová. Už zbývalo jenom poslední – usmažit dvě větší otrávená vejce pro pana Amwella. Vzala jsem jedno mezi prsty a chystala se ho rozklepnout o okraj pánve. V posledním okamžiku mi ruka ztuhla a já jsem se zarazila. Jestli se něco pokazí, skončíš na šibenici. A pokud se to dozví tvoje matka, zemře studem a bolestí. Na zlomek okamžiku mě napadlo, že bych mohla paní Amwellové zalhat. Usmažím jiná vejce a řeknu jí, že jed byl nejspíš příliš slabý. Rychle jsem ten nápad ale zavrhla. Musela jsem to pro ni udělat. Kdybych jí zalhala, byla by to ode mě zbabělost. Paní Amwellová se manželovi mstila nejen za sebe, ale i za mě. Pochopila jsem to, když mi vysvětlovala cestu do apatyky jedů. V jednu chvíli se jí oči potáhly zvláštním odhodlaným leskem. Pak jsem uslyšela, jak si spíš pro sebe než pro mě mumlá: „Neměla jsem odjíždět, dítě. Neměla jsem tě tu nechávat samotnou. Nedovolím, aby to zašlo tak daleko, jako když…“ Víc jsem neslyšela, protože moje paní svoji větu nedokončila. Pochopila jsem však, že smrt pana Amwella je v zájmu nás obou. Stalo se to před měsícem, těsně po Novém roce. Paní Amwellová měla naplánováno, že stráví den v zimních zahradách poblíž Lambethu, a požádala mě, jestli bych jí neuspořádala hromadu starých dopisů. Sedla jsem si k pracovnímu stolu hned po jejím odjezdu, ale nemohla jsem práci dokončit kvůli silné bolesti hlavy. Před obědem mě se slzami v očích zastihl v salonku pan Amwell a trval na tom, abych šla do svého pokoje a pokusila se spát. Poslechla jsem, protože se mi zdálo, že mi bolestí snad vypadnou oči z důlků. O několik minut později přišel do mé podkrovní komůrky a přinesl mi drink zlatavé barvy, o němž tvrdil, že mi pomůže, ale musím ho vypít do dna. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290851
Obrátila jsem do sebe sklenici. Rty se mi zkřivily odporem. Nápoj byl cítit a měl stejnou barvu jako brandy, které si pan Amwell hojně dopřával každý den a kterou paní Amwellová někdy upíjela z malé skleničky na stopce, když ji bolel žaludek po vydatnějším jídle. Mně se ale brandy zdála tak odporná a nepříjemně štiplavá, až jsem se z ní zakuckala a chvíli jsem lapala po dechu. Vůbec jsem nechápala, jak někdo něco takového může pít dobrovolně. Natož v množství jako manžel mé paní. Záhy po pozření nápoje od pana Amwella jsem pocítila malátnost. Bolest hlavy ustoupila, anebo jsem si ji neuvědomovala, protože jsem tvrdě usnula a nevěděla jsem o světě. Spala jsem velmi dlouho. Vzbudila mě až vůně lojové svíčky a chladný dotek ruky na čele. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem starostlivý výraz paní Amwellové, která seděla u mojí postele. Zeptala se mě, jak dlouho už spím, a já jsem jí po pravdě odpověděla, že nevím. Šla jsem si lehnout před polednem a netušila jsem, kolik je hodin. Za oknem byla tma, ale v zimním období se stmívalo brzy odpoledne. Teď je půl desáté v noci, oznámila mi, což znamenalo, že jsem spala téměř dvanáct hodin. Pak se moje paní zajímala o to, jestli se mi zdály nějaké sny. Nemohla jsem si vzpomenout a zavrtěla jsem hlavou. V tu chvíli se mi však přece jenom jeden sen vybavil – alespoň jsem si myslela, že to byl sen. „Pověz mi, co se ti zdálo, Elizo,“ vybídla mě jemně paní Amwellová. Styděla jsem se o tom vyprávět, protože v mém snu se objevoval pan Amwell. Přišel ještě jednou do mého pokojíku a chvíli se na mě mlčky díval. Pak vzal mourovatou kočku z nohou mojí postele, odnesl ji na chodbu, zavřel dveře a vrátil se ke mně. Posadil se na pelest a něco mi řekl. Myslím, že se mě zeptal, jak se cítím, ale nebyla jsem si tím jistá. 100
Ukázka elektronické knihy