který tehdy poprvé vynesl syrské baasisty k moci, ovšem netřeba hledat. Vysocí syrští důstojníci, kteří s naší armádní delegací jednali o dalších nákupech vojenské techniky, si jen prohodili místa a nadále prokazovali Čechoslovákům veškerou pozornost. Naši generálové ale dali přednost rychlému návratu do vlasti.72 Vojenský výbor, který převrat zorganizoval, se dočkal zasloužené odměny. Asad byl hned druhý den povýšen na majora a jmenován náčelníkem letecké základny v Dumajru. Koncem roku 1964 se stal velitelem celého vojenského letectva. Zbývající členové pětice se podělili o další klíčové funkce v armádě a bezpečnosti. Saláh Džadíd, nejvýraznější osobnost z pětice, se nechal jmenovat náčelníkem štábu syrské armády. Nový režim, přestože vojenský a převážně baasistický (dvacetičlenná Národní rada revolučního velení, která převzala moc, se skládala z dvanácti baasistů a z osmi násiristů a nezávislých), se tehdy ještě opíral o širokou základnu různých sil, nikoli tedy převážně o příslušníky menšinových konfesí. Těšil se i podpoře sunnitů, převážně těch z Hauránu a Dajr Az‑Zoru. Předsedou rady a posléze i premiérem se stal sunnita z Hamy generál Amín Al‑Háfiz. Z bezprostřední blízkosti, ale přeci jen poněkud ve stínu, ho z pozice místopředsedy rady hlídal Muhammad Umrán, nejstarší člen vojenského výboru z Káhiry. V revoluční radě nebyli žádní odborníci národohospodáři nebo teoretici. Proto socializační opatření, která rada začala pod vlivem radikalizovaných nižších středních tříd, marginalizovaných menšin a přehlíženého zbídačeného venkova prosazovat, měla často chaotický charakter. Bylo nicméně zavedeno státní plánování, znárodněny větší podniky a většina zahraničního obchodu. V maloobchodě, ve stavebnictví, v cestovním ruchu a v malém průmyslu přitom obecně mohlo soukromé podnikání – na rozdíl od tehdejšího Československa – nadále existovat. Vláda prosazovala princip, že půda bude dána tomu, kdo ji obdělává. Městské, převážně sunnitské vrstvy ovšem chápaly takovýto socialismus jako revanš, jako válku, kterou venkov vyhlásil městu. V roce 1964 se baasistická vláda pokusila kolektivizovat venkov, což přirozeně popudilo bohatší část venkovského obyvatelstva. Toho využilo 72
ZÍDEK, P. – SIEBER, K., c. d., s. 278.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290824
Muslimské bratrstvo, nacházející se od roku 1954 mimo zákon, a vyvolalo povstání, jehož centrem se stala Hama. Baasisté se nemohli shodnout na tom, jak vzpouru potlačit. Asad a jeho druzi‑alavité, včetně Saláha Džadída, dávali přednost kombinaci vyjednávání a síly. Šéf vládnoucí rady Amín Al‑Háfiz ale požadoval radikální řešení. Nechal z tanků ostřelovat mešitu Sultán, kde se vzbouřenci ukrývali. Minaret mešity se pod palbou zřítil a pohřbil pod sebou desítky rebelů. „Útlocitnost“ kolegů‑alavitů považoval generál Al‑Háfiz za zradu a po zúčtování s Muslimským bratrstvem se chystal zúčtovat s alavity.73 Revoluční radu a celou stranu Baas rozdíralo hned od převzetí moci nejen soupeření jednotlivých osobností a frakcí, vojenského a civilního křídla, ale i zápas o ovládnutí strany mezi národním a regionálním vedením, mezi starou gardou kolem Aflaqa a vojenským výborem, mezi stoupenci radikální transformace a jejími odpůrci atd. atd. Sám Asad, i když patřil jako většina vojenského výboru s výjimkou Umrána k razantně nastupující generaci praktiků moci, kteří se cítili povoláni vládnout, a nikoli filozofovat, se ale ostrému střetu, jenž měl být rozhodujícím, vyhýbal. Zřejmě není náhodou, že když se rozbroje uvnitř rady zásadně vyostřily, Asad si vzal čtyřměsíční zdravotní dovolenou a odejel do Londýna. Okamžik střetu nastal, když se šéf vládnoucí rady generál Al‑Háfiz nečekaně přidal na stranu Aflaqa a když bez konzultace s vojenským výborem provedl 21. února 1966 několik personálních změn na velitelských místech. Dva dny nato uskutečnil vojenský výbor s podporou frakcí mladších důstojníků převrat, v dosavadní historii Sýrie zatím předposlední. Asad se vrátil do Damašku až 23. února, když už dosavadní šéf vládnoucí rady Amín Al‑Háfiz vycházel s rukama nad hlavou z trosek své vily zdemolované ostřelováním. Vzápětí ho také spolu s generálem Umránem, který se přidal k Al‑Háfizovi, a spolu s nejbližšími spolupracovníky eskortovali do vězení v Mezze. Boje ale stále pokračovaly ještě v Aleppu, Dajr Az‑Zoru a Latákíji, přičemž Asadovo letectvo do nich nijak nezasáhlo. Sám Asad strávil celé dva dny telefonováním, kdy nabádal velitele posádek po celé Sýrii ke klidu. 73
NAUMOV, А. – KORJAGIN, V., c. d.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290824
Otcové zakladatelé Baas Aflaq a Bítár vzápětí uprchli ze Sýrie a zbytek života strávili v exilu. Zatčením Umrána a Amína Al‑Háfize a po dokončení boje proti Aflaqovi do vítězného konce ztratil původní pětičlenný tajný vojenský výbor smysl svojí existence. Někdy v těchto chvílích také skončila, jak píše palestinsko‑americký historik Hanna Batatu, první etapa vývoje syrské Baas.74 Až dosud působila Baas jako nadkonfesijní strana s reprezentativním zastoupením sunnitů. Další vývoj v Baas a v armádě už půjde směrem k postupnému ovládnutí nejdůležitějších pozic jen jednou konfesí. Sám Asad se tehdy, počátkem roku 1966, stal poprvé členem nové vlády, a to hned jako ministr obrany. Bylo mu tehdy pětatřicet let. Později bude tato nová vládní sestava charakterizována jako vůbec nejradikálnější ze všech dosavadních i budoucích syrských vlád: impulzivní v zahraniční politice, extrémní v domácí, táhnoucí zemi do války a snažící se převrátit Sýrii vzhůru nohama.75 Asad ale motorem tohoto radikalismu nebude. Spíše naopak. Jako skutečná hlava i hybatel nového „levicového“ režimu, který neponechal nic na svém místě, se vyprofiluje Saláh Džadíd. On sám přitom o funkci premiéra nebo prezidenta nestál. K řízení země si vystačil s pozicí místopředsedy (zástupce generálního tajemníka) vedení syrské Baas. Ty nejvyšší funkce takticky obsadil svými stoupenci‑sunnity: hlavou státu a generálním tajemníkem regionálního vedení Baas se stal Núriddín Atásí a předsedou vlády Júsif Zuajjin. Ministrem zahraničí pak alavita Ibrahím Machús, původním vzděláním stejně jako Atásí a Zuajjin lékař. Bejrútský tisk uštěpačně glosoval jejich jmenování poznámkou, že Sýrii musí být hodně špatně, když do nejvyššího vedení povolává samé lékaře. Je třeba dodat, že tito tři třicátníci nijak Džadídovy radikalistické sklony nebrzdili, spíše naopak. Všichni tři se kdysi jako lékaři‑dobrovolníci zúčastnili alžírské války za nezávislost proti Francii na straně Fronty národního osvobození (FNO). Měli proto tendenci vydávat vítězství FNO nad Francií za univerzální recept pro další národy, i třeba pokud jde 74
BATATU, Hanna, Syria‘s Muslim Brethren, in: HALLIDAY, Fred – ALAVI, Hamza, State and Ideology in the Middle East and Pakistan, London 1988, s. 126. 75
SEALE, P., c. d., s. 104.
100 Ukázka elektronické knihy