Problematická láska matky země
97
valy většinou za městem (tak je tomu i v případě Viléma)107 na pahorku s hlínou, do níž se krev běžně vsakuje. Prohlášení, že krev Viléma se do země nevsakuje, je neočekávané, překvapující, šokující, protismyslné, paradoxní. A o tento paradox a překvapení s ním spojené Máchovi jde.108 Chce čtenáře šokovat a tím dovést k hlubšímu dojmu či hlubší myšlence: Nejprve se vztáhne k dobově běžné představě, že země je matkou člověka. A poté, co tuto představu tím, že s ní pracuje, přijme zdánlivě za svou,109 ji nakonec v okamžiku, kdy se čtenář s ní ztotožní, neguje, aby prohlásil opak: vsakují (nafta…). Krev se nevsakovala pouze v případě, že jí bylo mnoho nebo půda byla udusaná, např. na bojištích, což ovšem není Vilémův případ. 107 „Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, / povolným krokem on zločince doprovází…“ (verše 527–528)
Příkladem na jiné rovině může být paradoxní věta mladého cikána: „‚…a otec můj zavraždil otce mého!‘“ (Cikáni 232). 108
109 Přesněji řečeno, Mácha tuto myšlenku v jiných svých dílech přijímá za svou a matce zemi přičítá soucit s jejími dětmi: „Nešťastná zemi, hrob mne s tebou sloučí a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě život, já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá; – nešťastná zemi, nešťastná matko, ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorů tvých, a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; náš, jednotlivých tvorů jednotlivý jest žel, lůno tvé nám vrátí poklid, tvůj všeobecný nezná ukončení žádného.“ (Návrat 120) V Máji polemizuje tedy Mácha sám se sebou, uvedenou představu poetickými prostředky reflektuje a zkoumá meze metafory (analogie) matky země co do její věcné (poznávací) hodnoty. Je třeba si však všimnout, že již v próze Návrat má problém, jak uchopit cit matky země: na jedné stra
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290822
98
Třetí zpěv
matka země krev člověka (syna) nepřijímá, je k jeho smrti lhostejná. To je silné a šokující vyústění (či výklad), ale tuto interpretaci potvrzují i jiná místa Máje. Především obraz hrdličky, jež na konci prvního a třetího zpěvu člověka, který právě přišel o život, volá „k lásky hrám“ (verše 143, 674). Právě okolnost, že vždy volá toho, kdo už je mrtev – a kdo zemřel kvůli lásce – ukazuje, že příroda je k osudu člověka lhostejná, že jí jde jen o rozmnožování jako takové a že jí nezajímá, že člověk – v důsledku touhy lásky, jež do něj vkládá, jíž ho svádí – trpí a přichází o život. Básník tedy klade otázku: Je obraz země jako matky člověka oprávněný? Miluje země člověka stejně jako jeho matka? Pečuje o něj stejně jako jeho matka?110 A odpovídá: Nikoli. Země člověka plodí a svádí k lásce, ale je vůči utrpení člověka lhostejná, jde jí o plození jako takové bez ohledu na lidské utrpení.111 Její láska není tedy skutečnou láskou k člověku. Člověk přírodu miluje, ale láska přírody k němu není opravdovou láskou.
ně píše, že matka země „hluboko“ cítí žal svých tvorů, a na druhé píše: „…a přece jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá…“ Možným řešením zdánlivého sporu je ono „hluboko“: že země cítí „hluboko“ (ve svém nitru, v hlubinách moří a jezer) bolest svých tvo rů, ale nemá jasné vědomí o tom (neví to), pouze to temně, nejasně cítí. 110 Tuto otázku si v dané době neklade pouze Mácha, ale kladou ji i jeho současníci, např. filozof F. W. J. Schelling (srov. Pokorný 35–36).
Stejně pojímá v této době přírodu filozof A. Schopenhauer (srov. Krejčí 228–229). 111
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290822
Problematická láska matky země
99
Plynutí kapek, času, oblak, života – a splynutí: provázané metafory Některé Máchovy metafory jsou dálekosáhle provázané. Příkladem takovéhoto spojení jsou například vazby mezi motivy a obrazy slz, citů, vod, oblak, času a smrti. V druhém zpěvu Máje je padající kapka vody, i v závislosti na textovém kontextu, názornou (obraznou) analogií lidského života spějícího k smrti:
315
… Z mokrých stěn kapka za kapkou splyne, a jejich pádu dutý hlas dalekou kobkou rozložen, jako by noční měřil čas, zní – hyne – zní a hyne – zní – hyne – zní a hyne zas.
Obraz kapky v sobě (v pozadí) podržuje významy, které samu kapku činí vhodným názorným objektem k vyjádření dané myšlenky či pocitu, vhodnějším, než jsou objekty jiné. Kapka je symbolem života, neboť voda je podmínkou života a růstu rostlin (i živočichů). Tento význam by bylo možné označit za empirický význam, neboť je většině lidí znám ze zkušenosti, resp. naší kulturní zkušenosti, v níž je voda chápána jako podmínka života par excellence. Že Mácha si byl vědom tohoto významu, jež podržuje kapka vody, dokládají i verše týkající se Jarmiliných
Ukázka elektronické knihy