H a n a Wh i t t o n
• Z d i s l a va z L e m b e r k a
„I já si to myslela, pane z Lemberka, i já se bála, že rytíř, který zachránil mému otci život, byl pouhý… přelud,“ zašeptala Zdislava. Věděla sice, že by mu měla odpovědět nějakou uhlazenou a nicneříkající frází, a ne mu hned bez zaváhání prozradit, že jí od prvního okamžiku není lhostejný, nedokázala se však přetvařovat. „A odkud vlastně znáš mé jméno?“ zeptali se oba najednou a pak se dali do ulehčeného smíchu. „Já se je dozvěděl hned tehdy v Křižanově. Tvá matka paní Sibyla mi řekla, že o jejího manžela Přibyslava pečuje nejstarší dcera Zdislava. A když jsem tě pak spatřil v okně… Nu, a později jsem se na tebe vyptal tvého otce, když jsem se s ním zase setkal,“ přiznal se Havel. „A já se zase už tehdy v Křižanově dozvěděla, že otce dopravil k nám domů pán z Lemberka, který mu také zachránil život,“ řekla mu po pravdě Zdislava. „Nikdy ti za to nemohu být dostatečně vděčná, pane z Lemberka. Nebýt tebe…“ „Bože dobrý! Co si to tam vy dva povídáte?“ křikla na sestru Ofka. „Pomozte nám přece konečně nahoru, než se to naše plavidlo potopí!“ To už se však k loďce přibrodil opět převozník, kterému se podařilo upevnit lano na přídi loďky k jednomu z přístavních kůlů. Pomohl Sibyle na kluzké schůdky vedoucí na molo, kde se jí jako předtím Zdislavy ujal Havel z Lemberka. „Pane z Lemberka! To je ale milé překvapení! Co ty tu děláš? Včera jsme tě u dvora nezahlédli,“ zvolala Sibyla, která nepřestala být mladému Lemberkovi vděčná za záchranu manželova života. Havel s převozníkem pomohl vyšplhat na lávku také Ofce a teprve poté se obrátil k Sibyle. „K brněnskému markraběcímu dvoru mám také namířeno, ale… zastavil jsem se nejprve u bratrů dominikánů. A při té příležitosti 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290815
H a n a Wh i t t o n
• Z d i s l a va z L e m b e r k a
jsem jim pomohl při přístavbě ke klášteru.“ Havel si raději nechal pro sebe, že si v dvorských zábavách příliš nelibuje. Do Brna však musel, protože slíbil králi Václavovi, že se na vlastní oči přesvědčí o stavu místních věcí. Panovník učinil s moravskými markrabaty nejednu nemilou zkušenost, byť byli téhož rodu. Věděl, že opatrnosti nikdy nezbývá, i když jde o vlastního syna, do něhož vkládal veškeré naděje, mnohem větší než do vzpurného Přemysla Otakara. Ovšem tohle všechno nemohl prozradit ani Sibyle, třebaže její manžel patřil rovněž ke královým důvěrníkům. Zato s tím, že vypomohl při stavbě, se jí svěřit mohl. Každý šlechtic považoval téměř za povinnost přiložit ruku k podobnému svatému dílu. „Ty tady pomáháš na stavbě, pane?“ užasla Ofka. O Havlovi z Lemberka slýchala často doma od rodičů. Viděla v něm urozeného šlechtice z váženého rodu Markvarticů a nedovedla si představit, že místo účasti na turnajích dává přednost práci na stavbě. „A proč ne?“ blýskla po ní káravým pohledem Zdislava. „Vždyť i Její Milost Anežka, která brzy vstoupí do řádu, pomáhá při pracích v klášteře Na Františku. A ani její sestra Anna, nyní polská kněžna, se podobné práci nevyhýbá.“ Byla to pravda. Mnozí z bohatých a urozených to chápali jako projev pokání. Havel na ni vděčně pohlédl. „Zdejší klášter založený Jeho markrabětem Přemyslem potřebuje po náhlé smrti svého fundátora podporu a pomoc. Považuji si za čest, že jim ji smím poskytnout alespoň takhle,“ řekl jim, když mířili z mola. „Dominikáni jsou nový řád s přísnými pravidly – jak jistě víte, nemají vlastní majetek, žijí z milodarů a kláštery zakládají pouze ve městech. Jejich motto je mi blízké, neboť zní: Veritas laudare, benedicere, praedicare, Pravdu chválit, dobrořečit, kázat.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290815
H a n a Wh i t t o n
• Z d i s l a va z L e m b e r k a
Zdislava na něj upřela obdivný pohled. Na pánovi z Lemberka ji nepřitahoval pouze jeho mužný zjev, ale mnohem víc jeho nevšední povahové rysy, touha pomáhat druhým a vážnost, s jakou přistupoval k životu. Máme stejné životní cíle, usoudila, a to pomyšlená ji nesmírně potěšilo. „Ráda bych se k dominikánskému klášteru podívala,“ obrátila se pak k Havlovi. „Původně jsme sice měly namířeno hlavně do kostela svatého Michala…“ Sibyla, které neuniklo, co se mezi oběma mladými lidmi odehrává, se proto rychle ozvala: „Tam můžeme jít my s Ofkou. A sejít se pak můžeme opět u přívozu, pokud se zdržíte a nepřijdete do chrámu za námi.“ „Bude mi ctí dělat paní Zdislavě doprovod,“ ujistil Sibylu Havel a raději rychle sklonil hlavu v dvorné úkloně, aby Zdislavina matka nemohla zahlédnout radostnou jiskru, která mu zaplála v očích. Ofka sledovala nesouhlasným pohledem odcházející dvojici. Takhle si ten časný ranní výlet nepředstavovala. Zdislava byla ráda, když se po rušném dni konečně ocitla sama ve své komnatě ve Starém hradě. Dosud se zdráhala uvěřit tomu, co se ráno odehrálo. Vzpomínku na pána z Lemberka začínala považovat za krásný sen a nic víc. Dnes se však měla přesvědčit, že ten dávný zážitek pouhý sen nebyl. Havla z Lemberka poznala okamžitě, třebaže ho čas a dramatické události v království proměnily z mladíka v muže. Vzal ji na prohlídku nové přístavby dominikánského kláštera a po celou tu dobu si vyprávěli. Zdislava měla pocit, že se s ním zná odjakživa. A tehdy také našla odpověď na otázku, která ji už dlouho znepokojovala – a to, zda se manželství, v němž pro ni 100
Ukázka elektronické knihy