to tady bylo normální, sváželi je ráno privátním autobusem, odpoledne zas rozváželi… Celé to soukromé školství bylo pro mě úplně nové. Dívky byly z vyšší střední třídy, tedy z relativně bohatých rodin. O jejich životě jsem do té doby nic nevěděla. Když jsem se v rámci francouzštiny ptala jedné studentky, co bude dělat odpoledne, a ona mluvila o bazénu, myslela jsem, že nerozumí, na co se jí ptám. A tak jsem se pozvolna dozvídala, v jakých vilách bydlí, co všechno doma mají, kam jezdí na prázdniny, kolik mají v domě pomocnic, co dělá maminka, čím se živí tatínek… Velmi cenný soukromý sociologický průzkum. Znala jsem jen rodinu svého manžela, strýce Jarku a rodiny dvou tří kamarádek, které se podobaly té Ignaciově. Připadali mi „normální“, a najednou jsem slyšela o úplně jiném světě. A samozřejmě dívky měly nápady všeho druhu a já byla jak v telenovelách. Stejně tak se mezi nimi líbilo i mojí mamince, protože se jí zdály být bezprostřední, veselé a milé, prostě poznala to nejlepší, co na kolumbijské povaze je.
97
K té vyšší střední třídě: do telefonu jste mi před první návštěvou řekla, že řidič a pomocnice v domácnosti k tomu statusu zkrátka patří. Jak to je? Od té doby, co jsem v Kolumbii, se společnost hodně změnila, především v Bogotě. Za půl století se vyvíjí historie a toto už není dvoumilionové, do sebe uzavřené město, kde sice děvčata studovala střední školu, ale velmi málo jich mělo univerzitu. Jejich zájmem bylo se vdát. Průměrné rodiny ve střední třídě měly čtyři až šest dětí a obývaly velký byt nebo spíš dům. Bogota byla plná domků, na první pohled anglického stylu se zahrádkou a dvěma patry. Tam samozřejmě patřilo několik služebných, obvykle aspoň jedna, někdy dvě bydlely s rodinou, ostatní podle potřeby do domácnosti docházely. Spolubydlící se staraly o denní život, tedy nákupy, vaření, běžný úklid, měly na starosti péči o děti, ty další pak dělaly vše ostatní. Praní či žehlení, zvláštní úklid a podobně. Málokdo měl lux. Žehličku, tu ano. Skoro nikdo nevlastnil pračku!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290672
To se před padesáti lety ještě pralo ručně? Na valše? Asi tak by se to dalo nazvat. Na takové velké, která byla v každé domácnosti, španělsky se to jmenovalo „lavadero“. Naštěstí to byl úkol pro služky, přijela jsem a vůbec nevěděla, jak na to. Nemohly pochopit, že jsem něco podobného viděla poprvé v životě. Ještěže jsem nemusela k řece, jak vyprávěly některé Češky, které skončily na vesnici… Pokrok je tedy obrovský a rychlý, jenže ten mentální za ním pokulhává.
98
V čem ještě se lišil způsob života? Vařilo se ráno, v poledne i večer, všude byly obchůdky, velkoobchody se rozšířily až mnohem později. Dělal se denní nákup. Nejedlo se příliš zeleniny – běžná byla rajčata, salát, možná okurka, vždycky hodně ovoce, většinou džusy. Znamenalo to mnoho domácích prací. To všechno se velmi rychle změnilo. V roce 1980 už většina děvčat po střední škole chtěla na univerzitu a ženy hledaly zaměstnání, rodily méně dětí. Dokonce se objevily zákony na pomoc svobodným matkám, sociální zařízení začala připravovat ženy na to, že mají mít jen tolik dětí, aby jim byly schopny věnovat potřebnou pozornost a péči. Zadarmo se rozdávala antikoncepce. Stejně rychle rostly nové typy velkých obchodů a měnil se životní styl. Všichni mají teď pračku a další zařízení do domácnosti, nízké domky se začaly bourat a Bogota je plná vysokých činžáků, domácí pomocnice se omezují na jednu osobu a ty většinou dochází za prací, mladé rodiny mají v průměru dvě děti, všude si můžete koupit cokoli ve velkoobchodě na několik dní dopředu, málokdo vaří víc než jednou denně a někdy ani to ne. Nabízí se spousta polotovarů. Chci tím říct, že z Bogoty se postupem času stalo stejné velkoměsto jako jakékoli v západním světě. Zuniformovalo se oblečení, vše je jednodušší, zároveň možná o něco ochuzené, protože teď se všichni podobají všem. A do toho spadají i ti profesionální řidiči, dnes už všichni umějí řídit – tenkrát ženy za volant nesedaly –, a tak každá rodina střední třídy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290672
může mít auto, a mnohdy víc než jedno. Už nestačí ulice ani garáže, přestože se pořád staví. A ubývá těch, kteří si šoféra najímají. Je to tedy do jisté míry i generační otázka? A sociální. To určitě. Osobní řidiči už jsou spíš pro starší lidi a ještě vyšší třídu. Domácí pomocnice zůstávají, podle aktuální statistiky to má být něco kolem milionu lidí, ale nevím, nakolik jsou ta data věrohodná. Jak moc se za ta léta změnila vaše profese? Každá věda se stále vyvíjí, tedy i pedagogika. Možná, že ta zvlášť rychle. Za mých pražských studií neexistovala například psycholingvistika či pragmalingvistika. To vše působí a má obrovský vliv. Zrovna teď nastává obrovská změna, protože tato pandemie nezasáhla jen do našich životů, ale hodně i do školství. A nejde jen o to, zda žáci mají možnost připojit se online a jakým způsobem, je to celá koncepce vyučování a učení se. Vše bude nutné promyslet, prostudovat a znovu se učit. Čím je pro vás kantořina? Živou vodou. Přiznávám, že učím ráda ze sobeckých důvodů. Ti moji mladí lidé, studenti, už to nejsou děti, mi pomáhají k tomu, abych nezestárla. Držím přes ně kontakt s moderním světem. Mám s kým diskutovat, koho přesvědčovat, učit, komu pomáhat. Čerpám z nich pozitivní energii. Naše univerzita je státní, studují tam lidé z chudších poměrů, a tak si té možnosti vzdělávat se velmi váží. Jak tak o tom přemýšlím, uvědomuju si, že učení spojuje vše, co mám ráda. Učit je jako vystupovat na jevišti, nikdy nevíte, jak ta nastudovaná hra dopadne. Každý den je jiný, dokonce každá hodina je odlišná. Není prostor pro nudu nebo jednotvárnost. Musíte se připravit, ale pokaždé je třeba improvizovat, něco měnit, dostudovat. Jak vás ovlivnilo prostředí katolické soukromé školy? Z jeptišek se vyklubaly zajímavé a kultivované paní, které spolu táhly za jeden provaz a mně nic nezakazovaly. Doučila jsem se
Ukázka elektronické knihy
99