Vůbec ho předtím nenapadlo, že může mít tak silnou erekci, až narazí penisem Jelce do zadku. Krucinál, co se v takových situacích říká? Ehm, promiň. Jsem přece muž a nemůžu jinak? Ne, to není přijatelná replika. Ne, jak jsi na to přišel? Popírání nemělo smysl. Erekce byla evidentní. Tak jak má reagovat? „Promiň!“ Opravdu to řekl? To bylo beznadějně trapné. Ze všech variant ta nejslabomyslnější. Je vůl jak zákon káže. Ona ho teď určitě prohlásí za sviňáka a vyhodí ho. Ven do mrazu. Bude se muset dvě hodiny trmácet absolutní tmou, než se dostane do té své vymrzlé díry. To je teď ten pravý, cynicky posměšný výraz pro jeho byt. Beztak cestou nejspíš umrzne. Ale aspoň se neutrápí k smrti kvůli trapasu, který se mu právě přihodil. „Ty jsi roztomilý. Ale stejně se zklidni. Spi a nech si něco pěkného zdát.“ Ona se skutečně slitovala! V to vlastně ani nemohl doufat. Přesto musel hledět, aby se erekce nějak zbavil, poněvadž podruhé by mu to už tak hladce projít nemuselo. Rozhodl se vsadit na jistotu. Znovu se obrátil a koukal nyní do zdi. Takhle už nenasával vůni Jelčiných vlasů, která by ho vzrušovala čím dál víc. A jak teď ležel, aniž by se jejich těla dotýkala, byl to dobrý předpoklad jak dojít klidu. Vzpomněl si, jak takové problémy řešil v mládí. Jednoduše myslel na něco zcela neerotického. Mimořádná situace vyžaduje mimořádnou reakci, a tak se upnul na rakouské politiky. Rennera, Lammasche a Seipela, a hned pocítil, jak mu úd ochabuje a veškerý chtíč mizí. No prosím, řekl si, zabírá to pořád. A když si k tomu ještě vybavím nějakou parlamentní řeč, budu spát v mži…
_98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290582
III.
S O B O T A 9.
LISTOPADU
1918
Když se Bronstein probudil, bylo už víceméně světlo a ležel v posteli sám. Zmateně se rozhlížel. Jelka seděla komplet oblečená u psacího stolu a přenášela něco z hlavy na papír. Chtěl ji pozdravit, ale hlas mu vypověděl službu. Musel si odkašlat. Jelka se k němu obrátila a usmála se: „Dobré jitro, spáči.“ „Dobré ráno,“ zaskřehotal. „Kolik je?“ „Devět pryč.“ „No nazdar!“ Bronstein se posadil a položil nohy na podlahu. Kradmo si prohlížel Jelku, která už zase pokračovala v psaní. Využil příznivého okamžiku a vystřelil do kuchyně. Tam si honem umyl obličej a krk, potom si posbíral svoje věci a oblékl se. Nato vykoukl za roh a opět si odkašlal. „Ehm, kde tady máš… myslím kam si můžu…?“ „Na chodbě. Hned naproti dveřím. Klíč visí u dveří na zárubni. Nemůžeš ho přehlédnout.“ „Dík.“ Dosednutí na prkénko byl šok, málem z něho hned zase vyskočil, jak ho do pozadí udeřil silný mráz. Ale za okamžik si zvykl, a jak tak čekal, až tlusté střevo odvede svou práci, probíral možnosti pro nový den. Samozřejmě by bylo ze všeho nejhezčí jednoduše tady zůstat s Jelkou. Jenže ta má evidentně jinou práci. Nejspíš musí pokračovat v revoluci, a u toho těžko může potřebovat policajta. Krom toho by nebyl div, kdyby takový návrh z jeho strany považovala za dotěrný. Vždyť se teprve jednou sešli, nejsou manželé. Ne, ne, shrnul Bronstein. Jakkoli po Jelce touží, musí ji teď opustit. Cokoli jiného by 99_
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290582
představovalo hrubý prohřešek proti veškeré etiketě. Takže až vykoná velkou potřebu, vrátí se do bytu, popřeje jí hezký den a pak se vypaří. A nejlepší bude odebrat se rovnou do Favoritenstrasse, tam aspoň může pokračovat v případu Feiglová. Krom toho tím přijde na jiné myšlenky a přestane se chovat jako zamilovaný sextán. Ovšem nechá si otevřená zadní vrátka. Počká, jak Jelka zareaguje na jeho rozloučení. Když to bude vypadat, že je jí to líto, že on odchází, tak se zeptá, kdy by se s ní mohl zase vidět. Ale pokud jeho odchod pouze vezme na vědomí a udělá na něho přes rameno „pá pá“, bude lepší sebrat se a jít, poněvadž na ni zjevně neudělal žádný dojem. Konečník vykonal své a Bronstein se rozhlédl po papíru. Hned za hlavou objevil nad rezervoárem hřebík zatlučený do zdi, z něhož visela šňůra. Na tu někdo navlékl útržky z novin zhruba o velikosti dlaně. Prolistoval si balíček. Mohl si vybrat, jestli si vytře zadek císařem Karlem, státním kancléřem Rennerem nebo Clemenceauem, a došel k závěru, že k dokonalé očistě tak stejně musí učinit aspoň třikrát, a proto použil všechny tři politiky. Nato spláchl. Do bytu se vrátil pomalu a především potichu. Zastavil se v uctivé vzdálenosti od Jelčina psacího stolu. Jelka se zdála být zcela pohroužena do svých myšlenek a nechtěl ji proto vyrušovat. „Ano?“ ozvala se, aniž na něj pohlédla. „No, chtěl jsem se rozloučit. Musím zpátky do města…“ Jelka se bleskově otočila a rozzářila se jako dítě u vánočního stromečku. „Chceš se se mnou zase vidět?“ Bronsteina to zaskočilo. „Ehm, ano, to určitě,“ vypravil ze sebe s námahou. „Máš něco dneska večer?“ Bronstein zavrtěl hlavou. „Výborně. Tak zase v osm? Třeba rovnou tady v tom pajzlu _100
Ukázka elektronické knihy