v roce 1883 Eliška Krásnohorská radila začínající spisovatelce Teréze Novákové, matce početné rodiny, aby šetřila své síly a psala jen drobné věci: … až dítky dorostou, do školy odejdou … můžete přisednout i ku psacímu stolku…97 Stručně problém žen s literárními ambicemi uvězněných v rodině pojmenovala o něco později Angličanka Virginie Woolfová jako potřebu vlastního pokoje. Srovnáváme-li situaci českých autorek se situací píšících žen ve vyspělých evropských kulturách, srovnáváme nesrovnatelné: v českém prostředí spisovatelky pocházely z velmi skromných poměrů, z prostředí, které předpokládalo, že žena se fyzicky angažuje v rodině nejen jako matka, ale i jako hospodyně řídící výchovu dětí i chod domácnosti vlastníma rukama. Západoevropské spisovatelky byly dámy, třebaže mnohé z nich nepatřily k opravdu dobře situovaným vrstvám, přesto dámy, pro které bylo podobné angažmá nemyslitelné. V našem měšťanském prostředí bylo normální, že na nich ležela každodenní starost o chod domácnosti. Mezi požadavkem „vlastního pokoje“ a situací, na niž narážela v citovaném dopise Krásnohorská, jsou probděné noci u nemocných dětí i hodiny práce v kuchyni či s jehlou v ruce. Pokud opustíme svět osobních příběhů a začneme si všímat tvorby píšících žen, zjišťujeme, že se liší od toho, o čem mluví řeč soukromých textů. Ve světě literatury vytvořily komplex příběhů, které „ženský“ problém transponovaly do poněkud jiné roviny. Je nepřehlédnutelné, že ženy a dívky, které zalidňují povídky a romány těchto autorek, jsou podstatně jednodušší než jejich tvůrkyně: jsou to naivní a často romantická děvčata, která od života chtějí lásku a porozumění blízkého člověka, slušnou a bezpečnou existenci, prostor pro to, aby mohly být plnoprávnými lidskými bytostmi, a ne jen objektem konvenčních sňatků a konvenčních manželství. Stojí bezmocně proti světu, v němž vyrostly, nejsou spokojené s tím, jaký úděl jim chystá jejich společenská vrstva, jejich rodina, a zároveň neumějí svou představu vyjádřit, natož realizovat. Jsou vychovávané k pasivitě, bez vzdělání a základní zkušenosti, která by jim mohla pomoci rozeznat cenu lidí i věcí. Možná sem zaznívají prožitky jejich dívčích let a dospívání, příběhy jejich přítelkyň a spolužaček, méně již jejich osobní dramata, která samy prožívaly. To svádí k tomu, že mnohdy čtenáři mají tendenci číst jejich knihy jako jakési volné autobiografie, kde základní inspirací byl život autorek, jejich osobní příběh. 97 Z lidské sonáty 1988, s. 165. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290536
Fikční svět jejich románů jako by nepozornému čtenáři splýval se světem aktuálním. Není to ovšem česká specialita: současná knihkupecká nabídka přináší např. překlad románu Syrie Jamesonové Ztracené memoáry Jane Austenové98, kdy autorka vytváří fiktivní deník slavné a dnes znovu populární spisovatelky a konstruuje její intimní životopis jako paralelu, či spíše předlohu příběhů jejích románových hrdinek. Pozornější pohled do životopisů spisovatelek naznačuje, že tomu tak není. Jestliže hrdinky mladé Svobodové, snivé a pasivní dívky, hynuly na melancholii, jejich duchovní matka byla žena výjimečně energická. Od svých osmnácti let se živila svou prací a dokonce podporovala četné sourozence, když se její rodina ocitla po otcově předčasné smrti v nesnázích. Zápasila s nedostatkem vzdělání a celý život usilovala o to, ho překlenout. Později okolo sebe shromáždila výraznou skupinu literátů, vyhledávala a podporovala nové talenty, podílela se na vydávání časopisů, např. Noviny a České kultury, redigovala časopisy Lípa a Zvěstování. Za první světové války se vrhla do práce pro charitativní České srdce, které usilovalo o to, aby děti zejména z městských rodin, jejichž otcové narukovali, netrpěly ve válečné bídě podvýživou a hladem. Z fotografií ji známe jako preciózní dámu, tato stylizace ovšem nevystihuje její osobní aktivitu, jíž silně působila na své okolí. Ani Božena Benešová, jedna z těch, které právě Svobodová přivedla k literatuře a změnila tím její život (podobně inspirovala k literárním pokusům Hanu Kubešovou-Kvapilovou, ale také Marii Pujmanovou a řadu dalších, dnes pozapomenutých žen se spisovatelskou ambicí), tvůrkyně postav dívek malátných, rezignovaných, melancholických a mnohdy ne příliš inteligentních, které život obírá o iluze, ale i o odvahu se vzbouřit, není svým hrdinkám podobná. Dokázala se odpoutat z maloměstského prostředí, ze kterého pocházela a které jí poskytlo literární látku, dovedla energicky a úspěšně vedle Šaldy spoluredigovat Novinu a Českou kulturu (i když její podíl není na tiráži uveden), rozvedla se, když se jí manželství stalo nesnesitelnou pastí (v roce 1912 to nebylo obvyklé řešení) a živila se svou literární prací. Je nepochybně rozdíl mezi Amálií Vrbovou, neprovdanou ženou žijící svůj samostatný život na moravském maloměstě, a hrdinkami Jiřího Sumína, autora beznadějných příběhů žen a dívek upadlých do bídy, živořících na okraji maloměstské společnosti. Amálie Vrbová se dokázala o sebe postarat, odvážně cestovala, a i když žila mimo 98 Jamesonová 2008. ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290536
literární centra v určité izolaci a v prostředí, které ji kulturně nestimulovalo, dokázala udržet svůj životní styl i svou vůli k tvorbě, což se jejím nešťastným hrdinkám vesměs nepodařilo. A Božena Viková Kunětická? Autorka, která se snad nejvíc blížila dobovému pojetí feminismu, ukázala ve svých příbězích jak dvojí pohled na chování mužů a žen, tak úskalí, na kterém troskotají mladé ženy, když se rozhodnou žít po svém, jako emancipované a nezávislé bytosti, přijmout třeba i riziko svobodného mateřství. Tato dáma, dobře zajištěná sňatkem, byla významnou političkou, první českou poslankyní a její život se velmi dramaticky lišil od toho, jak zobrazovala své hrdinky. Pro všechny bylo životním problémem prosazení nároku ne na osobní štěstí, i když o ně přirozeně usilovaly, ale na plnohodnotný, intelektuálně uspokojivý život, nároku být přijímána jako umělkyně podle stejných kritérií jako umělec-muž, právo kultivovat svůj talent. Jejich vlastní problém, zakotvený v jejich základním prožitku, zdůrazňuje touhu nadané a intelektuálně silné ženy svůj talent rozvíjet a kultivovat bez ohledu na zažité vzorce rodinného a společenského života, stát na vlastních nohou. To se ovšem v jejich tvorbě objevuje spíš marginálně, v dílech, kde se stává ústřední hrdinkou tvůrčí a výjimečná žena. V devadesátých letech 19. století vstupovaly spisovatelky do atmosféry zdůrazňovaného individualismu, v době, kdy požadavkem chvíle bylo osobní angažmá, vyhraněný názor, a ony se mu vědomě a programově přizpůsobovaly. Nevěřily už, že jejich život bezezbytku naplní rodina, muž, děti, nevěřily ani ve svatost mateřské lásky. Chtěly vykročit z tohoto rámce, prosadit se jako svébytné osobnosti, které stejně jako muži mají v sobě dar tvořivosti a jejichž zkušenost je stejně cenná a pozoruhodná jako zkušenost mužů. Jistý problém byl v oddělení světa mužů a žen. Kulturní život se odehrával převážně v mužském prostředí, ženy byly vnímány jeho čtenářky, posluchačky, obdivovatelky, snad i skromné spolupracovnice. Intelektuální partnerství, jaké bylo obvyklé ve vyspělejších kulturách, nebylo v našich poměrech obvyklé ani tolerované. Vztah Růženy Svobodové a F. X. Šaldy, který trval s větší či menší intenzitou skoro třicet let a byl přerván teprve smrtí Svobodové, byl nejen intimním přátelstvím. Po Šaldově vážné nemoci na konci století se proměnil ve vztah převážně intelektuální, nicméně zásadní pro oba partnery. O jeho hloubce svědčí nejen jejich vzájemná korespondence vydaná ve výběru
( 100 )
Ukázka elektronické knihy