Zdroj Museen Böttcherstrasse (Archiv)
Reportáž
Vzor střešní výplně odkazuje k runám a gongy ke germánskému kultu slunce. Stěny „Nebeského sálu“ zdobí jména význačných Němců a Roselius zde hostí kongresy o nordické rase. Mohutné schodiště ze zšeřelého přízemí k prosvětleným výšinám má symbolizovat, jak se Němci znovu vynořují z hlubin rodné Atlantidy — přesně tak, jak tvrdí Wirth. U vstupu z ulice stojí tři mohutné dřevěné pilíře pobité mědí. Odkazují ke třem bohyním osudu, jak o nich píše severský epos Edda. Pilíře podpírají rovnoramenný kříž zasazený do kruhu. Jde o Strom života a sahá až ke střeše. Na kříži visí mužská figura s rozpaženýma rukama a umrlčí hlavou. Navzdory očekávání se nejedná o Krista. Ukřižovaným je tentokrát mytický bůh Ódin. Projekt brémské Böttcherstrasse se završuje stavbou, která snoubí estétské art deco s pangermánskou mystikou, a Ludwig Roselius, ten reklamní kouzelník a obchodnický stratég, ventiluje svá spirituální pnutí. Veřejně prohlašuje, že v Kristův židovský původ nikdy nevěřil. Ježíš byl podle něj ve skutečnosti Teutonem, „který díky germánské čistotě přinesl pořádek do světa, jenž byl rozbitý tak, jako je dnes svět bolševismu“. Tři T
TEUTON. Starověký kmen Teutonů je hrdinou romantických bájí. V dolnoněmeckém lese, který se podle něj dodnes jmenuje Teutoburský, porazil na začátku letopočtu početné římské legie a založil tím mýtus národní udatnosti. Příběh germánských válečníků využívalo už hohenzollernovské císařství, když verbovalo proti nepřátelům říše, a nezapadl ani později, protože co je teutonské, je nejenom odvážné, ale také ryze německé a oproštěné od cizích kulturních vlivů. Teutonským vzorem se opájí i národněsocialistická strana vedená antisemitským radikálem Adolfem Hitlerem. Na plakátech potom voličům slibuje pevné řízení, které zvrátí versailleskou mírovou smlouvu a skončí s rozkladnými kosmopolitními vlivy. A přeškrtává rudou i Davidovu hvězdu. TURBULENCE. Meziválečné Německo trpí chronickou nestabilitou vládnutí. Za čtrnáct let se u moci vystřídá dvacet kabinetů, které zemi nejprve spravují díky parlamentní většině a později jenom s pomocí prezidentských dekretů. Sestavení funkční koalice je totiž začátkem třicátých let stále obtížnější — ekonomiku znovu svírá recese, strany se neshodují na jejím řešení a s radikálními formacemi spolupracovat nechtějí. Jenže: Čím častěji občané volí, tím silnější hlas extrémům dávají. Stačí, že jim slíbí práci, chleba a změnu. Na podzim dvaatřicátého roku vítězí nacisté ve druhých volbách v řadě. TOTENGRÄBER. Země se ocitá v paralýze. Na tahu je prezident, veterán světové války, který pomohl šířit fámu, že za německou porážkou stáli demokraté spolu s komunisty
← Strom života na domě Atlantis
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290418
Reportáž
a aby ho bylo z čeho zaplatit, skládají kapitáni německého průmyslu štědré příspěvky až do výše tří milionů marek — to vše jako dar ke kancléřovým narozeninám. Na seznamu velkorysých gratulantů se objevují známí sponzoři NSDAP — Opel, Siemens i Krupp — a tentokrát také Ludwig Roselius. Jaká je mnichovská galerie, takové má být celé říšské umění. Hitler si cení hlavně oficiální tvorby ze závěru devatenáctého století a stejně jako za vlády Hohenzollernů zní Böttcherstrasse i teď ze sídla německé moci poptávka po epigonském plnění antických mustrů. Žádá se realismus, ovšem pouze takový, Doba se začíná podobat rozkošné báchorce. Strádající který bude dostatečně honosný, hrdinský, sošný a nově země získává vůdce, který slibuje, že naplní její rytířské sny, a nad Brémami bdí excentrický monarcha; zahraniční i s křiklavým ideovým přídechem. Dosavadní práce expresio tisk o Roseliovi píše jako o nekorunovaném králi města nistů takovému zadání ovšem neodpovídá ani přibližně. a z jeho Böttcherstrasse se na novinových stranách stává Němečtí kurátoři budou po válce uvádět, že se řada obohacující pamětihodnost, zázrak, nejunikátnější třída výtvarníků pod tlakem doby uchýlila do vnitřního exilu. světa a pohádková ulice. Zejména v prvních letech Hitlerovy vlády ovšem není zcela Jde o svéráznou pohádku, Mischung, v němž se potkává jisté, zda šlo o exil před nacisty, nebo před sebou samými. čarodějnice z blat i Ódin, svatý Petr i Atlantida, obchod Maxe Pechsteina ve dvacátých letech proslavily gaus kávou a árijské runy, měšťanská renesance a art deco, guinovské výjev života na pacifických ostrovech. Nyní pro Paula Beckerová a Robinson Crusoe. Jenže Král Ludwig odborářskou centrálu skicuje silácké kováře pod hákovým (průmyslníkovi tak přezdívají i místní) je panovník, který křížem. si zakládá na pestrosti dvora. Emil Nolde, hvězda expresivní krajinomalby, veřejně Blouznivého filozofa Wirtha hostí jako mesiáše, ale přísahá věrnost Hitlerovi a mocné se snaží přesvědčit nad oblíbeným worpswedským malířem Vogelerem drží o tom, že je nordickým umělcem par excellence. ochrannou ruku i ve chvíli, kdy začne hlásat revoluční Z Bernharda Hoetgera se stal přesvědčený nacista komunismus. S vyhnaným císařem Vilémem si klidně a jako takový ctí dobového ducha obzvláště horlivě. zahraje tenis, ale hovor zdatně zapřede i s jeho prezidentHitlerovci mají slabost pro okázalé ceremonie, a aby ským nástupcem. Audience udílí bez rozdílu. jejich setkáním dopřál adekvátní kulisy, vypracuje plán Na nacistické převzetí moci reaguje subtilně. Vydává ak- Německého fóra — monumentálního areálu, jemuž má tualizovanou verzi svých pamětí a v ní připomíná, že nacis- dominovat strohá svatyně o půdorysu hákového kříže. tického kancléře poznal už na začátku dvacátých let. „Vlivu Veřejnosti se projekt poprvé představí ve výstavních tohoto vzácného člověka nelze uniknout,“ rekonstruuje síních na Böttcherstrasse. To už se píše pětatřicátý rok dojmy z prvního setkání. „Zápal jeho duše a čistota citů, a Roselius chce pro Hoetgerovu vizi získat i špičky které chová pro německou věc, jsou povznášející.“ NSDAP a prezentovat ji na nadcházejícím stranickém Ve čtenářích snadno vzbudí dojem, že se s novým vlád- sjezdu v Norimberku. Národněsocialistický stát si totiž cem Německa zná dlouhé roky, co víc, že si s ním rozumí. podle něj s antickými výpůjčkami nemůže dlouhodobě Je tady ovšem jedna potíž: Hitler tehdy žádal o příspěvek vystačit a byla by škoda nevyužít dědictví dolnoněmecké pro vznikající nacistickou stranu. A Roselius mu žádné ‑seveřanské‑pragermánské‑atlanťanské kultury, notabene peníze nedal. když ve službách Kaffee HAG tvoří umělec, který ji svede tak nápaditě aktualizovat. Roselius ještě neví, jak moc se plete. Árijské umění a Židy. Nyní má demokracii zachránit — a odmítnout nacistické nároky na kancléřský úřad. Zprvu opravdu váhá, jenže je nemocný a starý, a naivní křesťanští konzervativci mu navíc slibují, že nacisty ve vládě dovedou ohlídat. Adolf Hitler se stane říšským kancléřem v lednu 1933. V srpnu následujícího roku se nechá prohlásit za führera. Pro křehkou republiku funguje v první řadě jako hrobař.
„Z krve a rasy se znovu stává zdroj umělecké inspirace.“ Hitler je v kancléřském úřadu teprve dva měsíce, a už začíná korigovat kurz německého kulturního života. Sen o malířské dráze mu sice před čtvrtstoletím zhatili vídeňští akademici, když ho odmítli přijmout do kurzů malířství, o vášeň pro výtvarné umění ho ale nepřipravili; i jako předák NSDAP se považuje za nedoceněného génia s vytříbeným jemnocitem a pro své estetické preference nyní hodlá nadchnout celou Německou říši. Národní socialismus se zformoval v Mnichově a Hitler hned zkraje vlády rozhodne o tom, že v „rodném městě hnutí“ vznikne výkladní skříň nacistického umění. Dům německé kultury měří na délku přes sto metrů, kasárenské průčelí lemuje jednadvacet mohutných sloupů, fasádu kryje dunajský vápenec, interiéry jsou z mramoru. Strohý galerijní projekt variuje imperiální klasicismus,
Böttcherstrasse
Bernhard Hoetger je konjunkturalista, který se snaží držet prst na tepu doby, jenže doba jako by o jeho stisk nestála. Ruku mu setřese co chvíli. Císařské vojáky na frontách první světové války chtěl oslavit pomníkem vítězství, ale okolnosti ho donutily vytvořit památník padlých. Třiceti komunistům, kteří zemřeli při poválečném pokusu o bolševický puč, věnoval truchlící pietu, jenže nacisté ji rozbili na kusy. Pro Worpswede navrhl kavárnu s galerií, a obyvatelé městečka výstřední budovu překřtili na „Pomatené café“. V Brémách osadil dům odborů sochami shrbených dělníků, a sotva se NSDAP ujala moci, dala je roztavit. Ani projekt Německého fóra nemá štěstí. Nejenže se ho nepodaří realizovat, ale i Roseliovy sály ho vystavují
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290418
Reportáž
jen několik dní a pak projekt chvatně stáhnou. Na sochaře a celou ulici totiž o prázdninách roku 1935 zaútočí stranický tisk. Propříště si Hoetger nemá zasloužit uznání. Jeho sochy jsou zmrzačené a rasově podřadné. Ódin je zparchantělý a modlářský. Dům Pauly Beckerové je nemožný, sklo betonový krov domu Atlantis sochař převzal od nepřátelských Francouzů. Böttcherstrasse ve svém celku představuje bolševický přežitek, zvrhlou ukázku kulturního rozkladu a produkt choré mysli. „Opravdu jste si myslel, že jsou vaše stavby dolno německé a vaše umění nordické?“ Kampaň proti Böttcherstrasse vede list Schwarzer Korps, týdeník jednotek SS, a ostrý odsudek může vzbuzovat údiv. Hoetger je přece agilní člen partaje, Roselius s hodnotami národního socialismu veřejně sympatizuje i ostré runy v esesáckém znaku připomínají expresionistickou typografii a šéf jednotek Heinrich Himmler je navíc vrchní propagátor germánské mystiky. V Roseliově ulici se ovšem mísí až příliš vlivů naráz, aby se dala před nacistickým purismem snadno obhájit — tím spíš, že se Hoetger svého času zapletl s levicí a že ve zdejší galerii visí i „naše Paula“. Mecenáš a ambiciózní sochař si Beckerovou svého času přivlastnili pro vlastní prospěch a teď budou souzeni spolu s ní. Expresionismem zkřivené tváře a křiklavé barvy se totiž příčí dobovému kánonu árijské krásy a mrazivé harmonie, který razí Hitler a jeho ideologové — a i když malířka z německých slatí nebyla tak radikální jako pozdější generace tvůrců, zůstává reprezentantkou stylu, který pro nacisty zosobňuje volnomyšlenkářskou a úpadkovou republiku. A s ní je třeba skoncovat. „Obrazy řeknou více než slova,“ konstatuje esesácký list a celou tiskovou stranu věnuje denunciačnímu reprintu Roseliových sbírek. Dřevěný Ódin se zde střídá s Pauliným portrétem worpswedské statkářky, fotka uličního portálu
↑ Nebeský sál
s pařížským autoportrétem … a esesmanský žurnalista přidává návodnou doušku: Pro takové umění dnešní člověk neumí nalézt pochopení. Podle našeho mínění, radí, bude nejlepší všechny nevhodné prvky odstranit, přestavět a zbourat. Klidné časy skončily. Straně je potřeba předložit úlitbu, která otupí znepokojivé výhrady, nesmí být ovšem moc okatá, protože přehnaná podbízivost snadno vzbuzuje nedůvěru. Brémský král přemýšlí a nakonec oznámí, že nadešel čas pochmurné svědectví o časech republiky revidovat. Ačkoli se projekt Böttcherstrasse zdá být pět let završen, najednou není hotový ani v nejmenším. Podle Roseliova nového výkladu měly všudypřítomné expresionistické detaily zobrazovat chaotického ducha dvacátých let. Jestliže už v říši zavládl řád, ulice se tomu samozřejmě přizpůsobí, a to rovnou na nejexponovanějším místě: Hoetgerově cihlovém portálu. Bránu dosud dekorovala expresionistická plastika z kroucených drátů a barevného skla a viděl ji každý, kdo do Böttcherstrasse přicházel od brémské radnice. Nyní si na její místo Roselius poroučí „přirozenější řešení“, hlavně žádnou dráždivou avantgardu, a aby se Hoetger rehabilitoval, má náhradu vypracovat sám. Výsledek není k přehlédnutí. Snaživý sochař nad vstup usadí obrovský bronzový reliéf — měří čtyři metry na výšku i na šíř, celý je pokrytý zlatem a zobrazuje spanilého mladíka, který s mečem sestupuje z nebes, aby zabil trojhlavou saň a osvobodil ujařmený lid. Je to rytíř, který bojuje proti silám temnoty. Je to světlonoš, který přinesl Slunce na árijskou Atlantidu.
98
Ukázka elektronické knihy