Nelíbí se mi, jakým tónem to říká. „Co je s Oskarem?“ „Pohřešuje se jeho přítelkyně,“ řekne už bez dalších okolků. Trochu si oddychnu. „Oskar má přítelkyni?“ „Teď zrovna ne. Právě jsem vám řekl, že zmizela,“ odpoví Vetchý zvláštně. Snažim se srovnat si myšlenky. S nikým z rodiny jsem nemluvil. Jestli je to s tím Oskarem pravda… „Kolik jste říkal, že máte času?“ „Asi hodinu a půl. Pak mám rovnání nosu. V lokální anestezii mi to zafixujou a zavedou tamponádu, což je něco, co má zabránit masivnímu krvácení. Budu ji mít dva dny, pak to odstraní. Dobrá zpráva je, že budu moct zase dýchat nosem. V sobotu. Špatná zpráva je, že ty dva dny budu muset zůstat tady.“ Konečně mi to dochází. Někdo zatahal za nitky, aby dali pacienta ORL na pooperační. „Vy jste to myslel s tím pokojem vážně? Tak to je štěstí, že jste ztratil čich. Ztratil, že jo?“ vtipkuju, ale myslim přitom na Oskara. Proč nevim, že má holku? „Myslim, že ano. Dočasně. Kvůli otokům.“ Trochu se na posteli narovnám a opřu se o předloktí, pak se s pomocí postranice přitáhnu do sedu. „A můžete začít vod začátku? Vím o Monice, ztracená, nalezená, a Aleně, pořád ztracená. Je to tak?“ Vetchý přikývne. „Počítáme k nim i Jessiku. Stejný způsob vraždy, stejné odhození těla do Nisy…“ „Souhlasim. Náckové v tom zřejmě nejedou, Wolf se k ní nehlásil, i když to bylo v situaci, kdy by mu to před vostatníma udělalo dobrý jméno,“ vzpomenu si na dny před demonstrací. „To je dobré vědět…“ poškrábe se Vetchý na hlavě. „Nezapomeňte se o tom zmínit v hlášení. Pokud vím, dosud jste to ne uvedl… A k té slečně vašeho bratra — už to bude čtvrtá oběť. Nebo to tak aspoň vypadá.“ Nasucho polknu. Kolik vo tom Oskar ví? Snažim se nemyslet na nejhorší. Možná se ta holka najde. Možná ani s Oskarem nechodila. Možná je to něco, co mi má Vetchý říct, abych se o případ zajímal… „Můžu si náš rozhovor nahrát na mobil?
OLIVER - - - 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290346
Poslechnu si to ještě jednou, až budete na sále.“ Při posledním slově se škodolibě usměju. „Jistě, nahrajte si to. Ale nezapomeňte, že budu v lokální ane stezii. Vůbec to nebude bolet.“ Není to tak jednoduchý. Mobil totiž nemám, zůstal v tom jabloneckým bytě, teď je mezi důkazama. „Nemám mobil, nahrál byste to na svůj? Přísahám, že nic osobního číst nebudu.“ Vetchý vyloví z kapsy u bundy telefon. „Já v mobilu žádné citlivé informace nemám.“ Chci se zasmát, ale pak mi dojde, že to myslí vážně. Začne tím, že mi vypráví, jak můj vlastní otec zavolal v úterý dvanáctýho večer, to znamená předevčírem, majorovi na soukromej mobil, že potřebuje jeho pomoc, protože Oskar je zřejmě na místě nějakýho trestnýho činu. Pak popíše Oskarovo chování pohledem Smrčka a poví všechno, co Oskar na místě majorovi řekl. Jak se vloupal do domu Millerovejch a jak zadržel důkazy. Konkrétně silonovej vlasec, kterej prej vzal můj brácha k sobě, když ho ještě s Lindou objevil v osobních věcech Anny Millerový. Udělá se mi trochu špatně od žaludku. Předklonim se, ale pak to přejde. „Jste v pořádku? Nemám zavolat sestru kvůli lékům proti bolesti?“ zeptá se Vetchý věcně. To není bolest. To je strach. „Pane kapitáne, máte sourozence?“ „Ne,“ přizná. Tak to nemůže pochopit. A taky to hodně vysvětluje. „Aha. Tak pokračujte.“ Vypočítává všechny důkazy nalezený na místě. Další silonovej vlasec, kterej je považovanej za vražednej nástroj v případu Moniky Jakešový a zřejmě i Jessiky Vargošový, ale o jehož existenci nebyla v médiích žádná zmínka, vlasy, rukavice, krevní stopy, střepy z hrnku rozbitýho v Lindině pokoji, ale nalezený na bačkoře a v ložnici paní Millerový, Lindy bota ve strouze na Novým Světě, druhá ve skříni paní Millerový, převrhnutá židle,
OLIVER - - - 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290346
rozsvícenej pokoj zamčenej na klíč, kterej včera našli pod matrací v posteli paní Millerový. Přerušim ho. „Když říkáte v posteli paní Millerový, znamená to, že Millerovi nespí společně?“ „Spí. Bylo to tedy řekněme pod matrací na její straně postele,“ opraví se Vetchý. Zamyslim se. „DNA z laborky ještě nepřišlo?“ Vetchý si rukou osahá nos a tváře, pak zas opře hlavu o stěnu. „Ne. Ale otisky ano. V pokoji otisky Lindy a Oskara, na klíči otisky Millera.“ „Jenom Millera?“ ujišťuju se. „Ano. Měl jsem ho zrovna u výslechu, když mi volali výsledky. Ale Miller se stačil poprat s mým nosem, než jsem mu to stihl říct,“ vysvětlí Vetchý konečně tu bambuli. Takže Miller je agresivní. „Je teď ve vazbě za napadení?“ „Ano. Na vraždu nebo cokoli jiného musíme mít Lindino tělo a s Monikou ani Jessikou ho spojit nedokážeme.“ Vetchý není ani nadšenej, ani zklamanej, sděluje mi to prostě jako fakt. „Chápu. Co teda ta Millerová?“ zeptám se. „Millerová je oříšek.“ Stejnej nezúčastněnej tón. Skoro mě to fascinuje. Ale Vetchý to nepředstírá, kdyby měl potřebu zachovat dekorum, nebude tady vzdychat nad zlomeným nosem. Spíš má k práci hodně pragmatickej vztah. „Střepy ukazujou na ni, ukrytý vlasec taky a údajná Lindina teorie ji přímo označuje za vraha. Jenže. V den zmizení Lindy Millerové napsala Anna Millerová někdy před sedmou hodinou manželovi lístek, který Miller podle vlastních slov spálil, a prokazatelně odjela v 7.35 linkovým autobusem do Hradce, kde přestoupila na vlak a před polednem byla u postele své matky v domově důchodců. Tam byla do večeře a v 18.50 se ubytovala v nedalekém motelu Arkus, kde si předplatila týdenní pobyt. Na to celé má asi třicet svědků.“ „Je možný, že dceru zabila v noci, zbavila se těla a pak zmizela?“ navrhnu. „To by dávalo největší smysl, ne?“
OLIVER - - - 100 Ukázka elektronické knihy