98
•
Emily Henryová
v mém hlase vycítila sebemenší zaváhání, zpanikařila a rychle se vymluvila na nějakou lekci, na kterou zrovna musela neodkladně vyrazit. Strávila roky přípravami na svou vlastní smrt, aniž by měla čas se připravit na tohle. Na to, že nás opustí on a po pohřbu nám kvůli ošklivé pravdě z krásných vzpomínek na něj nezůstane vůbec nic. Máma prožívala muka. Věděla jsem to. Ale muka jsem prožívala i já, a to taková, že jsem je protentokrát nedokázala zahnat ani smíchem, ani tancem, ani malý kousek z té bolesti, kterou jsem cítila. Dokonce jsem nedokázala ani napsat pitomý příběh s happy endem. Nechtěla jsem ale sedět venku u notebooku před domem plným rodinných tajemství a snažit se ze sebe vymýtit vzpomínku na tátu. Ale evidentně jsem našla něco, co udělat můžu, protože stránka před mýma očima už najednou nebyla prázdná. Osudovou lásku svého otce potkala poprvé na jeho pohřbu. MŮJ ROMÁNEK s romány pro ženy začal v čekárně u onkologa, kterého navštěvovala máma. Nechtěla, abych s ní chodila do ordinace – říkala, že si pak připadá jako senilní babička –, takže jsem si sedla v čekárně a ze stojánku vytáhla ohmatanou brožovanou knížku, abych se nějak oprostila od zlověstného tikání hodin, připevněných nad registrační přepážkou. Čekala jsem, že budu na jednu stránku tupě zírat půl hodiny, myšlenky se mi budou točit kolem vlastních obav. Místo toho jsem přečetla 150 stránek a při odchodu si omylem strčila knížku do kabelky. Poprvé po dlouhých měsících jsem konečně pocítila úlevu a od té doby jsem zhltla každou romantickou kníž-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290340
LETNÍ SÁZKA
•
99
ku, která mi padla do ruky. A pak najednou, bez nějakého velkého plánování, jsem jednu takovou začala sama psát a ten pocit, když se bezhlavě zamilujete do příběhu i do postav, které sami stvoříte, byl k nezaplacení. Když máma onemocněla poprvé, zjistila jsem, že láska může být jako lano, které vám někdo hodí v nouzi; ale když onemocněla podruhé, pochopila jsem, že láska je jako záchranná vesta, když se topíte. Čím víc jsem se zabývala svým zamilovaným příběhem, tím míň bezmocná jsem se cítila ve skutečnosti. Sice jsem nemohla pokračovat ve studiu a stát se učitelkou, jak jsem si vysnila, ale pořád jsem mohla lidem nějak pomáhat. Mohla jsem jim dát radost a naději a důvod se smát. A fungovalo to. Roky jsem měla něco, na co jsem se mohla soustředit. Ale když táta umřel, najednou to vypadalo, že psát (což byla ta jediná věc, u které jsem se dokázala uvolnit – pro ostatní to možná bylo jen slovo, ale pro mě psaní samotné bylo jako místo, které je jen moje, něco, co mi vždycky pomůže i v těch nejtemnějších chvílích), psát už nikdy nebudu moct. Až doteď. Dobrá, možná jsem psala spíš deník ve třetí osobě než román, ale slova mi splývala z prstů na klávesnici tak lehce. To se mi nestalo už tak dlouho, až už jsem se obávala, že se přidám do klubu k Jacku Nicholsonovi a stejně jako on ve filmu Osvícení vyplním větou SAMÁ PRÁCE A ŽÁDNÁ HRA DĚLÁ Z JACKA NUDNÉHO PATRONA stránky dokumentu odshora až dolů. Tohle snad bude trochu lepší (???): Vlastně vůbec netušila, jestli její otec Tu ženu miloval. Netušila ani, jestli vlastně miloval její matku. Jediné tři věci, o kterých mohla s jistotou říct, že je měl opravdu rád, byly knihy, čluny a leden.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290340
100
•
Emily Henryová
To nebylo jen kvůli tomu, že jsem se zrovna v lednu narodila. Táta vždycky dělal, jako kdybych se narodila v lednu kvůli tomu, že je to ten nejkrásnější měsíc v roce, a ne naopak. V Ohiu byl leden jednoznačně nejhorší měsíc v roce. Často jsme neměli žádný sníh až do února, takže leden byl prostě další měsíc plný šedi, zimy a nedostatku slunečního svitu, kdy už se člověk ani nemohl těšit v dohledné době na žádné dlouhé prázdniny. „V západním Michiganu to je jiné,“ říkával táta vždycky. V Michiganu bylo jezero, které vždycky přes zimu zamrzlo a pokrylo se tlustou vrstvou sněhu. Prý se přes led dalo i přejít jako někde v nějaké arktické tundře. Když jsme byly na univerzitě, chtěly jsme se tam se Shadi jet jednou o víkendu podívat, ale v ten pátek zrovna Shadi zavolali rodiče, že jí umřel pes, a tak jsme víkend místo toho strávily koukáním se na filmy a opékáním marshmallownů na kamnech. Znovu jsem se rozepsala. Kdyby se věci přihodily jinak, byla by do městečka na břehu jezera dorazila v zimě místo v létě a z křesla za pevně zavřenými okny by měla výhled na zamrzlé modré vlny s bílými čepicemi sněhu a podivně zelenkavou zmrzlou trávu na břehu. Ale zároveň měla takový zvláštní pocit, nebo se spíš bála, že kdyby se tu objevila v ten správný čas, mohla by tu dokonce potkat jeho ducha. Samozřejmě že bych ho viděla všude a ve všem. Přemýšlela bych, jak asi hodnotil ten který detail, zapamatovala jsem si i to, jak mi jednou popsal jeden den z dětství, kdy napadl sníh: Všechny ty drobné vločky, January, byly tak jemné, jako kdyby celý svět zapadal cukrem. Ukázka elektronické knihy