ve kterých se odrážela beznaděj. Byla přesvědčená o tom, že až se vrátí domů, bude prosazovat lepší organizaci teritoriální správy. Možná to byl její úkol. Cítila, jak v ní roste přesvědčení, že je vyvolená k tomu, aby pomohla Teritoriu k rozkvětu. Jako první členka královské rodiny, která byla přímým svědkem důsledků ilusijské a irinijské okupace na severu, měla moc dopady na místní obyvatelstvo alespoň zmírnit. S tou myšlenkou se vydala cestou proti proudu Vydří řeky zpátky k místům, odkud nedávno s Eiccou přijeli. Lesní cesta ji dovedla na holé, vyvýšené místo s několika borovicemi, ze kterého bylo vidět na vzdálenou zvlněnou krajinu, potaženou bílým pláštěm jinovatky. Na vrcholku prosvítala odhalená skála, podobná nerovné lebce. Hluboko pod kopcem šuměly peřeje divoké řeky, ale nahoře vládl přízračný klid. Když Sari obešla pokroucenou borovici a chtěla vystoupat na vrchol, zarazila se a musela několikrát zamrkat, aby se ujistila o tom, že na odhalené skále nevidí stát ženu v bílém, s varovně zdviženýma rukama. Vzpomněla si na to, jak jí Eicca vyprávěl o mlžných pannách, místní legendě, která ji vyděsila, a promítla se jí do neklidných snů. Ve skutečnosti bylo zjevení 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290227
ženy jen hrou světel a stínů odrážejících se na osamělé bříze za skálou. „Se svou smrtí shledala se, se svou smrtí potkala se…“ Sarai skoro vykřikla, když uslyšela šeptaná slova. I to musel být jen klam, způsobený větrem a šuměním listů bříz, kterých tu bylo několik. Celý sever byl pustý a liduprázdný, ale tohle místo ji svou odlehlostí děsilo mnohem víc. Jako by tu čas plynul jinak, jako by ticho bylo hlubší. Sarai se rozhlížela, ale vrch byl prázdný. Prošla ho celý a z výšky se podívala do nepříjemné hlubiny pod kamenitým srázem. Řeka odsud vypadala jako široká, vlnící se stuha. Sarai neměla ráda výšky, proto se raději vrátila zpátky na plošinu. Špičky jejích bot se zastavily u hlubokého vrypu v zemi. Přičapla k němu a pohladila ho. Byla to malá výseč kruhu, který někdo vyryl po obvodu celého pahorku. Eicca říkal něco o magických kruzích šamanů, tenhle byl ale přerušený a jeho přítomnost na opuštěném místě působila zlověstně, jako by tu někdo připravil nějaký tajemný rituál. V Saraině představivosti se kámen, tvořící vrchol hory, proměnil v obětní stůl uprostřed magického kruhu. Zachvěla se. Poryv větru jí zvedl vlasy, které se zachytily na větvičkách útlého jeřábu. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290227
Jeřabiny už byly svraštělé a zmrzlé, stromek vypadal neduživě, ale Sarai stejně k rudým plodům zdvihla ruku. Místní dívky prý kouzlily s jeřabinami, aby se do nich chlapci zamilovali. Vzpomněla si na Eiccu. Na toho by asi nezabralo, ani kdyby mu metlou z jeřabin napráskala. Zastesklo se jí po něm, chtěla, aby tu byl, vždycky dokázal uklidnit její strach. Začínala prochládat, ale ten, kdo ji na schůzku pozval, na místo zjevně nedorazil. V jednu chvíli měla pocit, že mezi kmeny borovic zahlédla velkého, černého psa, ale asi se jí to jen zdálo. Byla tu sama. Hora, ponořená do své tiché meditace, jako by spala, jen třepotavé, žluté listy bříz nepřetržitě šuměly. Sarai se posadila na balvan, pokrytý slizkým nánosem ledu, a čekala. Čepel, která ji nečekaně zastudila na hrdle, byla dost ostrá. Cítila, jak jí několik krůpějí krve stéká po krku. „Nepokoušejte se pohnout, vaše milosti,“ pronesl kdosi ilusijsky s nepříjemným přízvukem. Ruka jí nenápadně sklouzla k jílci meče, ale prsty se zastavily, hned jak ochraptělý hlas přikázal: „Nezkoušejte to, nebo velice rychle zemřete.“ Sarai strnule zírala před sebe a skoro nedýchala. Všechny myšlenky, které jí ještě před chvílí běžely 100 Ukázka elektronické knihy