a oni mi nabídli nový domov, když jsem neměl kam jít. Měl jsem tudíž pocit, dokonce i v době, kdy už jsem byl otcem, že se musím chovat ze všech nejsprávněji. I tehdy. Ano. Věděl jsem moc dobře, co se děje v dětských ubytovnách těm, kdo jsou o trošku slabší, těm, kdo trošku vybočují. Věděl jsem to z vlastní zkušenosti. Nemůžu se vymlouvat, že jsem netušil, co se tam odehrává, protože jsem si tím taky prošel. A bylo to možná ještě horší než to, co zažily moje dcery. Byl jsem kluk odjinud a mlátili mě neustále. Dostával jsem výprask kvůli tomu, že oni byli opálení a já bledý, že jsem nehrál košíkovou, že jsem psal básně, že jsem mluvil spisovně, že jsem neuměl tancovat a často jsem, řečeno hantýrkou naší armády, schytal takzvaný „preventivní úder“ za to, že jednou z kibucu odejdu. Dva kluci, kteří se mnou bydleli na pokoji – oba kibuc opustili dávno přede mnou – mě každý den mlátili proto, že jim bylo úplně jasné, že v kibucu nezůstanu. To je hrozné. Nemůžu se ani podívat svým dcerám do očí a říct: nevěděl jsem, jak zle vám tam je. Protože já to věděl. Kdybych mohl vrátit čas, odešel bych z kibucu o mnoho let dřív. Přestože mě samotného kibuc přitahoval ideologicky i lidsky – ale to už jsem vám říkal. Kibuc pro mě představoval hotový poklad, je to snad nejlepší místo, kde můžete studovat lidskou povahu. Ale bylo ode mě sobecké tam zůstávat. Popravdě, taky jsem se hrozně bál odejít, protože jsme neměli nic, ani pětník. Ani od mých rodičů, ani od Niliných, a já byl v podstatě bez profese, byl jsem učitelem na střední škole, ale bez diplomu, protože jsem pedagogiku nestudoval. Čím jsem se mohl živit? Nili mohla snad pracovat jako knihovnice, já 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290192
bych snad mohl učit někde, kde berou učitele bez pedagogického vzdělání. Měli jsme strach. Tehdy jsem nevěděl, že jednou budu psát knihy, které budou vydělávat. To jsem netušil. O něčem takovém se mi ani nesnilo. Bál jsem se, že nezvládnu uživit rodinu. Dnes si myslím, že jsem měl mnohem dřív sebrat odvahu a odejít. Mezi odchodem a nezasahováním ale existuje prostor pro činy. Občas jsem i zasahoval, ale příliš to nepomáhalo. A nebyl jsem nijak zvlášť odvážný. Bál jsem se vyvolávat hádky a spory s ostatními rodiči. A tehdy to ani nebývalo běžné. Rodiče do ničeho nezasahovali. Ano. Tedy, někteří zasahovali. Někteří byli ráznější než Nili a já, dovedli se do věci vložit, udělat scénu pečovatelkám, ztropit pozdvižení na výboru pro vzdělání, co to má znamenat, mému dítěti provedli tohle, mému dítěti provedli tamto, tak to teda ne! Já to nedělal. Měl jsem to udělat, ale neudělal. Náš rozhovor vykresluje dost pochmurný obrázek kibucnické ideologie, hlavně jejího uvádění do praxe. V izraelské DNA zůstalo pár kibucnických genů, které jsou podle mě dobré. Pamatujete si Stanleyho Fischera, bývalého guvernéra Izraelské centrální banky? Jednou vyprávěl, že letěl se svou manželkou Rhodou na víkend na Kypr na krátkou dovolenou. V půl třetí ráno stojí Stanley a Rhoda Fischerovi u pásu na letišti v Limassolu a čekají na kufr. Přijde k nim izraelský cestující a zdvořile 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290192
se zeptá: „Promiňte, nejste guvernér Izraelské centrální banky?“ Stanley Fischer přikývne. „Kde je lepší vyměnit si peníze? Tady na letišti, nebo zítra v bance?“ Tohle miluju. Když se mě někdo zeptá, co miluju na Izraeli – je to mimo jiné přesně tohle. Ten člověk nechtěl Stanleyho Fischera urazit, nebyl neomalený, ale věděl, že Stanley Fischer pro něj pracuje. Francouzskému nebo německému guvernérovi centrální banky by se něco takového nestalo. Tohle je ten gen, který kibucy a mládežnická hnutí předaly a možná dodnes předávají izraelské společnosti. Mám ho rád. Anarchismus, přímost, drzost, hádavost, absence hierarchií, takové to: „Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat“. To je dědictví kibucu, dědictví té doby, dědictví prvních přistěhovaleckých vln. Samozřejmě vím, že teď nastala doba, kdy se boří modly, kdy se porážejí posvátné krávy. Když jsem psal knihu Země šakalů, když jsem vystoupil proti Ben Gurionovi v Lavonově aféře, na tohle porážení posvátných krav jsem se celý třásl: kibucnický étos, mýtus „otce národa“ a tak dále. Ale když dnes vidím, jak se houf řezníků nadšeně vrhá na jednu stařičkou krávu jménem kibuc, připadá mi najednou, že už jsem spíš na straně té krávy. Ne proto, že bych se jí klaněl, moc dobře si pamatuju, jak kopala a taky jak páchla. Ale aspoň dávala mléko, což nebylo k zahození. V posledních letech se hodně kibuců rozpadá a privatizuje. Myslíte si, že kibucy zmizí? Ne. Dnes stále existuje nejméně sto kibuců založených na kolektivním vlastnictví, které nepřešly do soukromých rukou a nestaly se z nich vesničky s domky a zahrádkami. Ve většině kibuců je nadále běžné kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, což bylo hlavní podstatou sociálně demokratické vize. Možná kibucy čeká v budoucnu další 98 Ukázka elektronické knihy