„To záleží na tom, jestli se moje dcera omluví,“ odtušil ledově Ben. „Takže on chce svou jedinou dceru nechat umřít žízní?“ čertila se Anette. Ben otočil stránku. „Rozhodně to zvažuje.“ „Co kdyby Evie nedělala absolutně nic, dokud jí někdo neřekne, co se děje?“ vložila jsem se mezi ně svým nejvíc autoritativním hlasem. „Nic, až na to, že on chce, aby se mi smála celá škola.“ Anette založila ruce na hrudi a trucovitě sklopila hlavu. Její otec se zamračil. „Já za to nemůžu, dělal jsem, co jsem mohl.“ „A já tam prostě nepůjdu.“ „Kam?“ zeptala jsem se. „Na to debilní školní představení,“ vzdychla Anette. „Anette,“ napomenul ji Ben. „Dostala jsi skvělou roli. A všichni ostatní na sobě taky budou mít kostým.“ „Jo, ale ne tenhle kostým.“ „Já to vzdávám,“ hlesl Ben. „Co je to za představení?“ zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že bych se mezi ně neměla míchat, ale vidět je takhle rozhádané mě prostě nenechalo klidnou. Když Anette mlčela, odpověděl mi za ni Ben. „Petr Pan.“ Anette zuřivě zaznakovala a Ben jí gesto opětoval. Probodávali se vzteklými pohledy a pak se od sebe odvrátili a oba paličatě vystrčili bradu. Rychle jsem zakryla úsměv. „Petra Pana zbožňuju,“ řekla jsem. Anette ke mně zvedla tmavé oči. „Fakt?“ Tentokrát jsem se usmála naplno. „Můj táta mi z něj rád předčítal. Tu knížku pořád mám, podle mě je to jeden z nejkrásnějších příběhů, co kdy byly napsány. A ty budeš hrát ve hře?“ snažila jsem se, aby byl v mém hlase slyšet obdiv. „A jakou postavu?“ „Zvonilku,“ odtušila nenadšeně Anette. „Cink.“ Vzdychla jsem. „Ty máš ale štěstí.“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290083
„Jak to?“ „Protože má nejlepší repliky a taky docela dost nadává.“ Nenapadl mě nikdo, kdo by se víc hodil na roli temperamentní víly, kterou jsem od dětství milovala. „Vidíš, to zmákneš levou zadní,“ řekl dceři Ben. Anette našpulila rtíky. „Ale já mám ty svoje repliky znakovat. Co když budou všichni zírat na můj debilní kostým a já to zvořu?“ Benovy hnědé oči zjihly. „Jak řekneš ve znakovém jazyce ‚ty jsi ale trubka‘?“ Odměnou mi bylo nepatrné pousmání. „Paní učitelka Clarková nemá ráda, když si nadáváme.“ „A umí paní učitelka Clarková říct ve znakovém jazyce ‚ty jsi ale trubka‘?“ zeptala jsem se. Anette roztáhla rty ještě víc a zavrtěla hlavou. Připadalo mi, že Benova široká ramena už nejsou tak strnulá. „No, tak to zbývá jeden zásadní problém.“ Hodila pohledem po otci. „Řekni jí to.“ Ben si odkašlal. „Škola tu hru chtěla trochu oživit.“ To poslední slovo řekl, jako by ho vyčerpávalo. „Udělali z ní muzikál.“ „Ale ne ten od Disneyho.“ Anette si zakryla oči. „Ukaž jí to.“ Ben ji počastoval významným pohledem a pak sáhl do tmavé tašky, kterou měl u nohou. Rázem jsem pochopila, kde vzal tu šmouhu od třpytek. Vytáhl totiž cosi, co musel být Anettin kostým; uvadle vypadající křídla s flitry a otrhanou baletní sukénku naškrobenou lepidlem a třpytkami. Podle všeho rukodělný výrobek, ze kterého sice čišela usilovná snaha a zápal pro věc, ale ne moc šikovnosti. „Chloe tohle uměla líp,“ povzdechl si Ben a sundal kus slepených flitrů. Jeho manželka, domyslela jsem si. Neuniklo mi, s jakou lehkostí o ní mluví — nejspíš mu trvalo dlouho, než se s tím vypořádal. „Doufal jsem, že by to mohla nějak zachránit Anettina babička.“ „Je to… nápadité,“ utěšovala jsem ho. „Hlavně ty barvy.“ Z nějakého důvodu zvolil červenou, bílou a modrou, a ne tradiční
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290083
zvonilkovskou zelenou. Přimhouřila jsem oči a uvědomila si, že ty barvy dávají dohromady obrazec. Na křídlech se skvěla trochu křivě vyvedená britská vlajka. „Jak přesně toho Petra Pana oživili?“ zeptala jsem se. Ben odevzdaně vzdychl. „Spojili ho se Spice Girls.“ „Mami, mám tu šatovou pohotovost,“ řekla jsem do telefonu. Stála jsem u zadního vchodu kavárny, kde bylo tišeji, a i v péřovce jsem se klepala zimou. „Ty mám nejradši!“ zaradovala se na druhém konci mamka. Tohle byla jedna z věcí, které jsem na Mary Summersové milovala ze všeho nejvíc: mohli jste jít rovnou k věci. Vysvětlila jsem jí situaci s Anettiným kostýmem a že by jí mohlo přidat sebevědomí, kdyby ten kostým byl krásný, až by z něj přecházel zrak. „Její táta se fakt snažil,“ dodala jsem. „Ale na tohle potřebujeme odborníka.“ Moje mamka mi ušila většinu šatníku. S jehlou to uměla jako nikdo, bohužel jsem po ní její talent nezdědila. Spíš než nit jsem používala vteřinové lepidlo. „Ráda pomůžu, beruško. Ale nemohl by pomoct někdo jiný, kdo je třeba blíž?“ Jak říkám, mamka nikdy nechodila kolem horké kaše. „Mami, je to vdovec,“ vydechla jsem. „Takže ztracený případ,“ odtušila jízlivě máma. „Tak jsem to nemyslela,“ vyhrkla jsem. „A vůbec,“ pokračovala jsem rychle, aby si snad nevzala něco do hlavy, „dělám to pro Anette. Takže…“ vysvětlila jsem jí, jak si celou věc představuju, a mamka nadšeně přitakala. „A ten kostým potřebují mít hotový v pátek ráno. Půjde to? Materiál ti proplatím.“ „Třesky plesky. Budeš ho mít ve čtvrtek. Pak potřebuju dodělat tetě Margaret kostým Dorotky. Chce mít oslavu pětašedesátin ve stylu Čaroděje ze země Oz.“ Když jsem se vrátila do kavárny, Ben právě mluvil se ženou, která měla přes rameno jógamatku. Tu a tam natáhla ruku a dotkla se
102 Ukázka elektronické knihy