LOUISE ALLENOVÁ
A někdy si nemůžu jasně vzpomenout na Michaelovu tvář. Chci svoji rodinu a muže, který by mě miloval a chtěl se mnou zestárnout. Takového, který by mě vzrušoval v posteli a dalo by se s ním povídat o všem možném. Takového, který by se nepozastavoval nad tím, že nechci, aby riskoval svůj život v souboji pro moji čest, ale spíše tomu dotyčnému vrazil pár facek. A totéž by mohl občas udělat i některým dámám, patronkám u Almacků. Pomyšlení na to, jak se Lucian vrhá a umlčuje dobře mířeným pravým hákem lady Jerseyovou, jež se dopustila velmi jízlivých poznámek o Sařiných předcích, jí přišla tak směšná, že přestala být naštvaná a šla otevřít obchod s veselým úsměvem na rtech. „Ach, ano, Luciane… tam… ještě více prosím…“ Sara slyšela vlastní hlas, zcela nesouvislé prosby a steny, ale vůbec se nestyděla. Chtěla cítit jeho ruce na svém těle, jeho rty na svých ústech, na svých ňadrech i v klínu. „Ach, ano Luciane. Tam, to se mi líbí.“ Probírala se jeho hedvábnými vlasy, cítila jeho horkou pokožku, byl tak sametově hebký a přitom tvrdý, že každou chvilku – Sen se změnil v bláznivou motanici. Byla zase sama v posteli a Lucian bušil perlíkem do velké týkové fošny. Byl nahý – jak jinak, to bylo logické. Koneckonců, vždyť právě vstal z její postele. Má nádherné tělo, dlouhé nohy, vypracované svaly, úzké boky – a ta jeho erekce – „Mylady! Prosím, probuďte se, paní, prosím.“ Sara mrkla a otevřela jedno oko. Spatřila Maude s vlasy natočenými na papírky a svírající oběma rukama okraje županu. „Co se děje? Kolik je hodin?“ „Přesně pět, lady. A na dveře nám tluče nějaký člověk a nechce odejít. Tvrdí, že chce mluvit s vámi, a když mu neotevřeme, jednoduše je rozmlátí.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289999
MARKÝZOVO PŘÁNÍ
Vytrvalé bušení klepátka její slova potvrzovalo. „Walter je drží vlastním tělem, ale nepomáhá to.“ Sara se vyhrabala z postele, natáhla si župan a vyšla ven na malý balkonek. Samozřejmě, Lucian. Zmatená snem, ze kterého ji Maude vyrušila, se divila, že je oblečený, ačkoliv nemá klobouk. „Buď potichu,“ volala dolů tichým hlasem. Byl učiněný zázrak, že polovina obyvatel ulice nevyhlížela z oken, co se to děje. Lucian se podíval vzhůru velmi vážným pohledem. „Kde je?“ „Marguerite? Hledáš ji? Ne, neodpovídej, takhle se nebudeme bavit. Otevřu ti.“ Vrátila se zpátky do ložnice. „Maude, jděte dolů a řekněte Walterovi, aby pustil pana Duntona dovnitř a zavedl ho do obývacího pokoje, jen se obleču a přijdu tam.“ Odložila kabátek a jen v noční košili hledala nějaké šaty, které by si vzala na sebe, když se dveře rozlétly. „Luciane!“ Ignoroval její pobouření i to, že má na sobě jen noční košili, šel přímo ke skříni, rozevřel ji dokořán, podíval se dovnitř, pak se obrátil a stanul čelem k ní. „Kam jsi ji schovala?“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289999
DEVÁTÁ KAPITOLA „Marguerite v tomhle domě není a jestli není v hotelu, pak nemám nejmenší tušení, kde je. Neviděla jsem ji od toho večerního koncertu. Máš na to moje slovo. A teď kdybys laskavě opustil moji ložnici, lorde Cannocku!“ Teprve teď se Lucian soustředil na rozzuřenou ženu před sebou a uvědomil si, že Sara nemá na sobě nic jiného než tenoučkou noční košili z mušelínu. Stála zády k oknu, takže se zdálo, jako by na sobě neměla vůbec nic, protože viděl všechno. Jeho tělo okamžitě zareagovalo, přestože jím cloumal nepopsatelný hněv. „Tvoje slovo?“ Vložil do otázky jemné pochyby a to stačilo, aby mu dál rozzuřeně hleděla do očí, a ne níže. „Ty nevěříš, že také žena může mít nějakou čest a dát ji v sázku? Jestli hodláš prohledat dům, tak si posluž! Podívej se mi pod postel nebo klidně i na střechu. A co takhle spíž? Prosím, jen do toho.“ „Já ti věřím, omlouvám se.“ Měl se zachovat lépe a věřit jí. Pohrdání v jejím hlase by dokázalo uhasit i lesní požár, nejen krátký závan chtíče. Byl za to vděčný. Lucian vytáhl z kapsy list papíru a podal jí ho. „Půjdu dolů a počkám. Rád bych tě požádal o pomoc.“ Prosil ji, něco neobvyklého, ale Marguerite byla pro něj důležitější než jeho pýcha, zvláště Ukázka elektronické knihy