CLARE CONNELLYOVÁ
dost. První vzplanutí vášně uhaslo a jeho zájem opadl. Nikdy žádnou ženu tolik nechtěl. Nikdy se neprobouzel s vědomím, že po někom tolik touží. Nikdy ho nestálo tolik úsilí myslet na svou práci a schůzky, které ho čekaly. S Jemimou bylo najednou všechno mnohem těžší. Vlastně skoro nemožné. Zatraceně. Bude muset tvrději pracovat, to je všechno. Všechny aspekty svého života měl jasně rozčleněné. Všechno v jeho životě mělo svoje místo. Žal nad ztrátou matky měl ukrytý hluboko ve svém nitru, kam si jen málokdy dovolil přístup. A stejně na tom byla i bolest z dětství, kterou kdysi cítil kvůli tomu, že nebyl dost dobrý. Touha po Jemimě byla jen další škatulka, která se v jeho životě znenadání objevila. I ji brzy odsune někam do hlubin. Až tenhle týden skončí. Celý den se tím utěšoval, dokud se nevrátil do hotelu, znovu ji neuviděl a jeho nitro nezaplavila nepopsatelná touha, která mu pronikla až do morku kostí. Stála uprostřed kuchyně, která se momentálně spíš podobala místu zkázy. Všude byla spousta kouře, i když byly dveře na balkon otevřené dokořán. Pod lavičkou ležel pytlík s moukou, která z něj byla napůl vysypaná, u nohou měla rozbitou mísu, a když k němu zvedla oči, uvědomil si, jak červené má tváře. „Nic neříkej,“ zašeptala s lítostivým úsměvem na rtech. „Rozhodla ses tady provést nějaké úpravy?“ zeptal se s tázavým výrazem v očích. Vyplázla na něj jazyk a jeho nitro okamžitě zaplavila další vlna vzrušení. „Pro tvoji informaci, tohle ode mě bylo moc hezké gesto,“ zašeptala. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289995
NEDOKÁZAL JSEM ZAPOMENOUT!
„Když ses rozhodla podpálit můj hotel?“ Vrhla na něj překvapený pohled. „Tvůj hotel?“ Vešel dál do kuchyně, svlékl si sako a pověsil ho úhledně na věšák vedle dveří. „Nelíbilo se ti to tady?“ dobíral si ji, aniž by odpověděl na její otázku. Dala oči v sloup. „Připravovala jsem večeři.“ Zadívala se na lavičku s rozsypanou moukou. „Nevím, kde jsem udělala chybu. Postupovala jsem přesně podle receptu, ale pak jsem převrhla mísu, a zatímco jsem sbírala střepy a uklízela, zapomněla jsem na troubu a…“ Zavrtěla hlavou. „Přestaň se tak šklebit. Měl bys vědět, že ve své vlastní kuchyni jsem docela slušná kuchařka. Jen jsem tady nemohla nic najít a –“ „A jak s tím souvisí ta vysypaná mouka?“ Rozesmála se a hodila hlavou dozadu, až se jí vlasy rozlétly kolem obličeje. Zůstal nehnutě stát, díval se na ni a snažil se vtisknout si její obrázek do paměti. Tohle, čeho teď byl svědkem, byl naprostý opak toho, co si o Jemimě Woodcroftové myslel. „Ta mouka se vysypala tak nějak sama od sebe.“ „Aha,“ přikývl. „O samovznícení obilí jsem už slyšel, ale tohle –“ „Přesně tak to bylo,“ ujistila ho. „Chápu.“ S úsměvem k ní natáhl ruku. Po krátkém zaváhání obešla lavici a vložila do ní svou. Byla neuvěřitelně drobná. Připadal si ve srovnání s ní jako nějaký obr z pohádky. „Chtěla jsem udělat něco hezkého.“ Usmála se. Cítil z těch slov obrovské nebezpečí. Nechtěl slyšet slovo „hezký“. O tom to přece mezi nimi nebylo. Nezasloužil si nic hezkého, obzvlášť vzhledem k tomu, že ji vydíráním přiměl stát se jeho milenkou. A navíc lhal ohledně svého zájmu o Laurenceův fond. Úmyslně zatajil, že Laurence – aniž by si to 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289995
CLARE CONNELLYOVÁ
uvědomil – koupil slušný podíl ve firmě za zatraceně levný peníz. Nic z toho mu ale nepřipadalo „hezké“. „Proč?“ Takovou otázku nečekala. Vrhla na něj nejistý pohled. „Já nevím. Jen jsem si říkala, že by bylo fajn udělat… něco jiného.“ Rozhlédl se po zakouřeném bytě a snažil se v sobě definitivně potlačit pocity, které v něm vzbudilo její přiznání. Nemohl si vzpomenout, kdy mu naposledy vařil někdo jiný než šéfkuchař. Ani na to, že by někdo jiný kromě jeho matky pro něj udělal něco hezkého. „Nemůžeme tady jíst,“ řekl po chvilce mlčení. „Půjdeme do restaurace.“ Ohlédla se přes rameno. „Myslím, že budeme muset. Dej mi jednu minutu, abych tady uklidila.“ „Hospodyně se o všechno postará.“ Stiskl jí ruku, ale pak ji pustil a ustoupil od ní stranou. Chtěl od ní mít fyzický odstup a doufal, že spolu s ním získá i ten duševní. „Půjdeme.“ Restaurace, situovaná přímo na vodní hladině, patřila k těm, které Jemima důvěrně znala. Byla tady už několikrát, obyčejně po filmovém festivalu nebo po natáčení. Bylo to oblíbené místo modelek, hereček a miliardářů – každý, kdo v Cannes něco znamenal, se sem chodil najíst, napít, zatančit si, ale hlavně proto, aby byl vidět. To znamenalo, že před vchodem vždycky postával hlouček paparazziů, kteří čekali na svou příležitost. Byla na to připravená, ale přesto na okamžik ztuhla, když cvakly fotoaparáty a rozsvítily se blesky. Pohybovala se ale v módním průmyslu už dostatečně dlouho, aby věděla, jak se má otočit, aby se vyhnula nelichotivému úhlu focení, i jak se má usmát. 100 Ukázka elektronické knihy