98
Verš přítele Wyatta mi zněl v uších po celou noc. Tělo i mysl se někdy brání přijmout skutečnost, která je příliš bolestná, a tak chvíli nevěří, nevěří a vzpouzí se, dokud pravdu není nutné pod tíhou okolností vzít na vědomí a přijmout. Myslel jsem na její teplé ruce, na její vyřídilku, široké boky i nesnesitelnou zálibu v hašteření, i na ten džbán vína, který mi vždycky večer připravila, než šla spát. Už nikdy se nevrátí. Zřejmě ani neuvidím její hrob. Byla to předzvěst zla, přestože v tu dobu tomu vůbec nic nenasvědčovalo. Můj pán získával čas, posílal Norfolka zpět na sever mezi ty „naduté venkovské zabedněnce“, jak říkal, a sliboval jim nápravu ve věcech reformy, ač nehodlal ustoupit ani o píď. Jih země se zdál být vzpourou nedotčený a i šlechta ve vzdálených koutech království zachovávala králi věrnost. Královna denně přijímala žádosti o zachování klášterů, ale Cromwell jako vykonavatel nesmiřitelné královské spravedlnosti stál nad ní jako vyslanec Boží, když je pročítala při svíčce u svého stolu, a tak ani Chapuys nemohl protestovat poté, co dala přednost pocitu smíření se s vlastní bezmocí, než by se veřejně dotkla Jindřichovy autority. Trávila nekonečný čas rozhovory s Marií a přípravami vánočních oslav, zatímco večer se uchylovala do svých komnat sama se svým špatným svědomím. Ležel jsem vedle ní, v malé cimře u kuchyně, kde se celou noc drželo teplo a vůně sušených bylin. Bylo to jistě silné víno, obluzující přítmí a světlo svíček, které dává vzniknout nemravným představám, co přivedlo tuhle mladou lasičku, tu kuchyňskou děvečku do mé náruče. Až v chabém světle deštivého rána uvidí mou vrásčitou tvář, holou hlavu, bezřasá víčka, křivý nos a odulé rty, zavřeští a uteče jako myš přistižená u díry v pytli s obilím…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289893
99
Prosinec–leden 1537
Čtyřiadvacet článků bylo představeno Norfolkovi v Doncasteru dne 6. prosince. Bylo dohodnuto, že pokud povstalci upustí od dalšího shromažďování a vše povede k tomu, že se rozejdou, budou splněny tyto tři zásady – za prvé král obdrží požadavky vůdců povstání, za druhé se jimi bude zabývat svobodně zvolený parlament a za třetí všem povstalcům bude odpuštěna jejich role ve vzpouře a nebudou tak vystaveni potrestání. Robert Aske a dalších 300 rebelských vůdců v Doncasteru uvěřili, že vyhráli velké vítězství. Aske na žádost krále odcestoval do Londýna za účelem osobního setkání. Král ho ujistil, že chce být informován o pocitech lidí, aby se zabránilo budoucím problémům. Aske to viděl jako znamení, že král je slušný člověk a že to byli jeho poradci, kteří selhali a mohou tak za nespokojenost v zemi. Ve skutečnosti si král prostě jen kupoval čas. Už předtím totiž rozhodl, že na severu bude nutné udělit ozbrojenou lekci. Chtěl však od Askeho pod touto záminkou vyzvědět tolik jmen, kolik bylo možné, aby mohli být jednotlivci přivedeni k zodpovědnosti.
Ten šarlatán a podvodník, co se nestydí obelhávat mého pána svou spřízněností s životadárnou silou slunce a chladnou mlčenlivostí měsíce, pomatenec, co kreslí mapy z hvězd a věří ve svůj um rozmlouvat s duchy, se tentokrát nemýlil, za což byl jistě sám rád, neboť král byl delší dobu v náladě nakloněné všem možným druhům trestů. Zima toho roku byla skutečně krutá. Temže zamrzla tak, že se na ní lidé mohli oddávat mnoha zábavám, ba i královský pár tudy bezpečně prošel v čele okázalého průvodu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289893
100
dvořanů. Byla to úchvatná podívaná a břehy se černaly jásajícími davy zvědavců. Zpátky v Londýně se můj pán a královna nejprve účastnili slavnostní mše v katedrále svatého Pavla, oba v nádherných a drahých kožešinách, z lesku šperků až přecházel zrak. Před pár dny se Jana potichu a s těžkým srdcem svěřila sestře se svými obavami o osud duchovních ze zrušených řádů, ta však dala najevo jen závistivý obdiv nad tím nekonečným množstvím nových truhlic se šperky a ošacením, jež tak často přebírala pro královnu z rukou králových poslů. „Jeho láska k tobě je převeliká a silná, sestro. Každá žena by dala všechno za takového muže. Myslím, že tolik něhy a oddanosti neprokazoval žádné jiné před tebou. Nemyslíš, Jano, že právě tohle je pravé a dokonalé štěstí?“ Jana strnule pozorovala, jak obdivně si její sestra prohlíží sametové rukávy zdobené zlatými ornamenty ve tvaru jejího znaku – fénixe. Jistě, pravé a dokonalé štěstí. Dary a truhlice se šperky, důkazy jeho lásky. Těmi přece před pár lety zahrnoval i ji, Annu, i ona měla dobrý důvod považovat se za Bohem vyvolenou, když si právě ji vybral za svou královnu. I ona doufala a věřila, že když má jeho, nikoho jiného nepotřebuje. Ani hulvátského strýce Norfolka, ani ziskem zaslepeného otce a další. Král Annu kdysi miloval, Jana to věděla. A i já už teď věděl, že nebyla hloupá, aby se dala obelhávat přesvědčováním, že právě ji, Janu, miluje víc. Víc než tu, pro kterou svého času rozbil katolickou Anglii a rozešel se s Římem. „Jsou to dary za peníze ukořistěné ze všech těch zrušených klášterů, jejichž obyvatelé teď chodí po žebrotě,“ odpověděla tehdy sestře, která se na ni nechápavě zahleděla. Náladu jí však zvedlo Jindřichovo oznámení, že ten zlořád Robert Aske bude na Vánoce pozván ke dvoru.
Ukázka elektronické knihy