„Můţu pro tebe něco udělat? Příští týden budou podzimní prázdniny. Co kdybychom přepadli mámu v Praze? Třeba se jí podaří sehnat lístky do divadla.“ Tak tenhle plán byl nesobecký, aţ to třískalo dveřmi. Mamka za námi jezdívala kaţdých čtrnáct dní a, to byste fakt neuhodli, táta hned ten první víkend rozhodl, ţe pohovka v obýváku není dost pohodlná, praktická a nóbl, a nastěhoval nositelku Nobelovy ceny do vlastní loţnice. Jenţe stejně mi udělal radost. „Tak jo.“ Při přípravě a konzumaci večeře a po zhlédnutí několika novinek popmusic na hudebním kanálu se mi podařilo poměrně slušně resuscitovat. Jenţe Autority se mnou měly zcela jiné záměry. „Ahoj, neruším?“ telefonovala Alex krátce po desáté, kdy jsem se uţ chystala do postele. „Poslyš, jak je to mezi tebou a Casanovou? Měli jste schůzku?“ „Proč se ptáš?“ Nikoli, a to z logistických důvodů. Táta potřeboval samohyb a Vítkova máma auto nevlastnila. Nedostala jsem se do města, ani Casanova za mnou. Díky Bohu. „Potřebovala bych s tebou mluvit. Hodně soukromě. Co kdybych zítra po škole zašla k vám, jako ţe se budeme učit?“ „Nedostaneš se zpátky. Táta musí do Pardubic, vrátí se, kdo ví kdy, moţná tam přespí.“ - 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289822
„Mám nohy.“ „I ty vtipe! A potáhneš se domů víc neţ hodinu v lijáku, z toho kus po lesní cestě v naprosté tmě?“ „No a co kdybych u tebe přespala?“ „JO!“ zavřískla jsem nadšením. „Jasně! Hurá! Jestli zmokneme cestou ráno do školy, předvedu ti kouzlo, to budeš čubrnět!“ „Hm, a bez mokrých vlasů a rozmazané řasenky by to nešlo?“ Alex na mě následujícího dne čekala na zadním dvorku, jako obvykle, a kromě školního batohu táhla ještě tašku přes rameno. „Co blázníš? Kartáček na zuby by se ti vešel jako záloţka do učebnice chemie. Pyţamo ti půjčím,“ kritizovala jsem ji. „Tak si říkám, jestli na té úplně blbé blondýně, kterou předvádíš, není trocha hluboké pravdy. Máme dnes mejdan bez rodičů?“ Zvedla s námahou tašku výš a lehce s ní zatřásla. Zacinkalo sklo. „Ty bláho, co tam neseš?“ zašeptala jsem s vykulenýma očima. U srdce mě zalechtal tak silný pocit těšení jako o snídani na Štědrý den. „Kamarádit s tebou je snadné,“ povzdechla si Alex, „ale zkazit takovou zapřisáhlou slušňačku je sloţitější neţ odhalit princip fungování gravitace.“ V prvním patře před vývěskou se změnami v rozvrhu postával Vítek. Obrátil se na mě, sotva nás pozdravil.
- 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289822
„Potřeboval bych s tebou probrat poslední látku z biologie.“ Usmál se ještě zářivěji a leţérně mě za poutko dţínů přitáhl k sobě. Alex jen mávla rukou se slovy, ţe nemusí asistovat všemu, a pokračovala nahoru. „Ehm, měl jsi na mysli přenosy genetických informací?“ Culila jsem se. „Samozřejmě.“ Příjemně voněl, byl hladce oholen, v ledově modrých očích mu blýskalo. Sklonil se ke mně. Dobrá, k průletu hvězdokupami nedošlo, ale náruţivý polibek mě rozhodně patřičně rozechvěl. Bylo vzrušující poloţit mu dlaň na, ehm, gluteus maximus a druhou rukou zajet do rozčepýřených vlasů. Kdyţ jsme se oddělili, měl zamlţené brýle. Musel si je sundat a přeleštit okrajem mikiny. Na tváři mu vykvetl úsměv. Vzal mě za ruku. „Asi budeme muset pokračovat do třídy.“ Otočili jsme se ke schodišti. Skoro jsem poskočila leknutím. Wolf tam stál opřený o balustrádu a nepokrytě na nás hleděl. Vítkův stisk zesílil. Ale Radek lhostejně zavrtěl hlavou, jako kdyby mu nevyšel ubohý laboratorní pokus. Odlepil se od zábradlí. „Vlastně je mi tě skoro líto, chudáku,“ promluvil. „Měl jsem vztek, ale teď vidím, ţe nebyl důvod. Víš, vůbec nikdy, ani jedinkrát se na tebe nepodívala tak, jak zírala na bráchu neustále. Jestli je tohle Everest, nedostal ses ani do základního tábora, horolezče.“ Nonšalantně se pohnul. Přestal nás pozorovat a se samolibým výrazem pokračoval vzhůru. Dílo zkázy bylo dokonáno. Místo chvění motýlích - 100 -
Ukázka elektronické knihy