vztek a chaos. Pohybuje se trhavě a zbytečně rychle, protože vevnitř asi válčí s panikou. Vůbec bych se nedivil, kdyby týhle klice odboje, nebo co je to za magory, velel. „Takže,“ sedne si přede mě a zhluboka rozdejchává svoje návaly, „ty hajzle.“ Dobrej začátek. „Kdo ti nařídil zabít…“ zalapá po dechu, skoro roztomile zakoktá, „Marii.“ Jasná citová vazba. Bratr, nabíječ, něco takovýho a dost blbýho na to, abych neměl šanci vysvětlit mu, že jsem ji nezrakvil. Je přesvědčenej, že jsem to udělal já. Potřebuje za to někoho potrestat a na mě asi má dost špíny k tomu, aby svý verzi spravedlnosti uvěřil. „Základem je dlouhá fermentace, chápeš?“ Nechápe. „Musíš to nechat naložený dost dlouho na to, aby ti to pak dokázalo natrhnout prdel.“ Jeho vnitřní panika krapet opadne, na její místo se zcela viditelně nastěhuje zmatek. Což je dobře. Jsem rád, že ho zajímá, jak se vyrábí kimči, protože mu celej proces hodlám popsat do posledního detailu. „Cože?“ zavrčí. „Říkám, že jestli to nenecháš zrát, budeš potom akorát litovat.“ Pustí do mě proud. Skoro si překousnu jazyk. Jakmile konečně zase dejchám trochu pravidelně, uvě domím si, že místnost je strašlivě upocená. A já jsem dost možná politej vodou, nebo zbrocenej absťákem a stoupají cím utrpením. Jenže tenhle parchant neví, co jsem zažil za války. Nemá ponětí, jaký to je, když vás vyslýchaj postkomanči. Netuší nic o všech těch svinstvech, který do vás napumpujou. Ani ve snu by ho nenapadlo, co všechno vám rozdrtěj. Trhaj vám zuby, dokud nezešílíte — ten s kyanidem jde samozřejmě
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289672
první, ještě než se probudíte, takže vás pak vítá kráter v dás ni a pachuť vlastní krve. Protože jste ale kurva tvrdohlaví, tak nějak přežijete. A někde v tom vířícím tornádu šílenství a bolesti si najdete systém, jelikož potřebujete něco na první pohled spolehlivýho. Sloup, o kterej se můžete opřít, když se vám začne drolit zem pod nohama, jak by řek básník. Nějakou fintu. Ještě než jsme šli do války, nastříleli nám do hlav bloká tory. Nikdo nás proto nedokázal oblbnout natolik, abysme ztratili kontrolu a v omámení vykecali, jakou velikost pod prdy nosí náš velitel na latexový dejchánky. V praxi to znamenalo, že mučení pak probíhalo hezky postaru, bylo osobní a trvalo dlouho — abysme jim nakonec ty věci chtěli říct. „Marie, ty hajzle!“ zakřičí mi do ksichtu a přitom mě po prská. „Koupíš si čínský zelí, jo? Ale v žádnym případě ho ne budeš strouhat nebo, ty vole, krájet, na titěrný kousky, to bys to kompletně posral…“ Moje finta spočívá v tom, že do zemdlení vykládám recepty z asijský kuchyně.
× Když přestane tentokrát, kouří se ze mě. „Tak znova,“ trochu mu přeskočí hlas, asi je pro něj můj recept moc komplexní. „Pro kohos oddělal Marii?“ „To zelí musíš rozřezat nejdřív podélně…“ dobře, uzná vám, dojde mi krapet pozdě, že Marie byla podřízlá a já tak nějak… no nevadí, „a potom na větší kousky, aby se to dalo sebrat hůlkama, chápeš? Potom použiješ vlastní ruce a roztrháš ho na lístky. Kořenový části se…“ Že se jí zbaví, mu říct nestihnu, protože mi dá pěstí, ná sledně zakvičí a zatřepe rukou. Měl zůstat u proudu, kretén.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289672
Ale mám ho rád, je vlastně strašně roztomilej, takže bě hem plivání krve řeknu „zbavíš“. Panika v jeho ksichtě postupně narůstá. Neví si se mnou rady. A já na druhý straně ze všech sil zkouším zachovat klid. Ani náhodou se totiž nesmí dozvědět, že jsem vevnitř vyděšenej k smrti. V následujících okamžicích do mě buší. Detailů vás ušetřím.
× O dva vyražený zuby a asi trojí smažení elektrikou později už ví, že má natrhaný kusy zelí rovnoměrně skládat do mísy a kaž dou vrstvu pořádně posolit. Až po několika hodinách zelí pustí šťávu, má si vzít nějakej tlustej kus, opláchnout ho a ochutnat. Pokud je příjemně slanej — možná řeknu něco ve stylu „jako slzy tvý mámy, když jsem jí včera v noci rval péro až do krku“ —, opláchne zbytek a začne přidávat zbylý ingredience. Za nadrcenej česnek mi vyrazí další zub. Při zázvoru, kterej musíte rozemlít, jinak se vám mezi zuby dostanou vlákna, mi přerazí nos. Během jarní cibulky mi zlomí malíček na levačce. Za rybí omáčku mě polije vodou a zapne voltáž. Když mu řeknu, že bílou ředkev by měl nakrájet do ve likosti sirek, chvíli blbě čumí, protože asi neví, co to je. Ta dnešní mládež. Chilli vloček mu poradím moc nedávat, protože by se jinak taky moh při první porci rozbrečet a jeho kumpáni by se mu smáli. Pak mě dál mlátí. Sice ne profesionálně, takže si ubližuje taky, ale dlouho. A je dost chytrej na to, aby se trefoval do modřin. Mám pocit, že po šesti prvních úderech omdlím, ale tou dobou už mi vědomí vynechává víc než slušně, takže si ne
102
Ukázka elektronické knihy