Pavel Fritz
„Ano... Ne... Vlastně tak trochu... Podívej, žádný pevný limit jsme si nestanovili. Jednou to prostě vyjde na hodinu, jindy na dvě. Tak to chodí...“ „Myslel jsem, že byl dosažen pokrok. Byl jsem šťastný, že byl dosažen pokrok.“ „To byla jen... příznivá shoda okolností.“ „Chceš trávit více času se svým druhým já?“ „Ne... To rozhodně ne! To s tím vůbec nesouvisí.“ „Miluješ své druhé já?“ Arthur vytřeštil oči. „Cože? Co tím proboha myslíš? Nikdy jsem neřekl, že své druhé já... že svou spolupracovnici miluju. Jak jsi na tohle přišel?“ „Dedukce. Tvé druhé já je neshodného pohlaví. Říkal jsi, že mezi jedinci neshodného pohlaví vzniká vazba zvaná láska, která mění jejich sociální vzorce. Mohlo by jít o hledané vysvětlení.“ „Ne, to v žádném případě! Takhle to není...“ „Tvé jednání vykazuje opakované známky nespokojenosti. Snažím se nalézt příčinu.“ „Dobře...“ rezignoval Arthur a vzdychl, „tak já ti tedy povím pravdu. Ale nevztahuj to pouze na nás dva, jde o obecný princip. My lidé se prostě necítíme dobře, když musíme pořád dokola vykonávat stejnou činnost. Ztrácíme motivaci. Přestáváme být... šťastní. Jednání, které se opakuje, v nás vyvolává únavu...“ „Náš rozhovor tě unavuje?“ „Ne, prozatím ne! Ale aby to vydrželo, aby mě nezačal unavovat a všechno se nepokazilo, je nutné trochu zkrátit jeho délku. Rozumíš? Jen o málo, tak jako dřív. Hodina byla optimální...“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289486
Studené světlo hvězd
„Hovoříme přece o různých věcech, neopakujeme se.“ „V tom to není.“ „Mohu něco udělat, aby tě rozhovor neunavoval?“ „Nevím... Když mě něco napadne, tak ti to řeknu.“ „Takže pokud nepřijmu zkrácení doby, ohrozím vše?“ „Neřekl bych, že ohrozíš vše... Ale to zkrácení by určitě pomohlo. Hodně by pomohlo.“ Reproduktor nezvykle dlouho mlčel. „Dobrá,“ pronesla věc, „souhlasím s ukončením rozhovoru.“ * * * Planoucí slunce... Ohnivá koule... Miliardy nepatrných bytostí. Modrých mužů, bílých dívek a ohyzdných, zelených postav, potácejících se mezi nimi jako živé mrtvoly... Svět čelící příšerné apokalypse... Plameny slábnou, slunce umírá, koule se smršťuje... Drtivý tlak působí bytostem trýzeň, pouze tupé zombie netrpí... zombie necítí nic... Je to tragické... Poletující bílé dívky jsou natlačeny do náručí modrých kavalírů, poslední polibek a slisovaná dvojice se mění v další sinavě zelenou mrtvolu... Ti muži jsou protony, dívky elektrony a zrůdy částice bez náboje... Nakonec zůstávají jen zrůdy... Legie výsměšně se šklebících zelených obličejů... Pochodují a hledí na Arthura. Oslavují své vítězství... „Rudý poplach! Rudý poplach! Rudý poplach...“ Armáda nemrtvých vojáků... Šiky bez konce... Sen, který se mu již někdy zdál... 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289486
Pavel Fritz
„Rudý poplach! Rudý poplach! Rudý poplach...“ Armáda mizí, výjev se rozplývá... Něco je špatně! Prudce otevřel oči a strhl ze sebe pokrývku. Vedle se zazmítala nahá Hooperová. Kopla ho do lýtka. „Do prdele!“ „Rudý poplach! Rudý poplach! Rudý poplach...“ Vyskočili z postele a začali si natahovat prádlo. Arthur s úlevou zaznamenal, že gravitace není zvýšená. „Penelopo, hlášení!“ „Požár v bloku 57, epicentrum biologická laboratoř, zasahují hasící autohermy 5, 13, 29 a 37, analyzuji data...“ „Laboratoř?“ vyhrkl Arthur zděšeně. „Bože, co je s tím slizem?“ „Infekční box neutrpěl poškození, teplota uvnitř dosahuje šedesáti stupňů, chlazení na maximu, snažím se navázat komunikaci...“ „Sakra!“ „Živá forma neodpovídá.“ Arthur dusal směrem k centrále a v běhu dopínal kombinézu, Hooperová se hnala dva kroky za ním. „Hlas každou změnu!“ „Analyzuji data...“ Prolétli křižovatkou a vpadli mezi monitory, nabízející přímý přenos z vybraných bezpečnostních kamer. Věc v krychli se nehýbala, chodba před laboratoří byla plná dýmu a trhané záběry pořizované hasícími automaty neposkytovaly ucelený obraz. „V té zdi jsou díry!“ „Požáru předcházela silná detonace. Pravděpodobně explodoval anaxitový článek.“ 100
Ukázka elektronické knihy