BOJE PARABRIGÁDY NA STŘEDNÍM SLOVENSKU ANDĚLÉ SE SAMOPALEM
brigády kpt. Trojana“. Pěší jednotky měla podporovat baterie 76 mm děl por. Jána Mráze z dělostřeleckého oddílu parabrigády. Bohužel, už v počátku nastaly potíže. Přesun Cholvádovy roty se opozdil, a tak musel být posunut začátek útoku. To společně se zcela nedostatečně fungujícím spojením mezi pěchotou a dělostřelci způsobilo, že se rota por. Firáka v důsledku zkomolené zprávy vrátila do Jalné, protože se domnívala, že akce je zrušená. Také Kierhanslova rota do útoku nenastoupila, protože zabloudila v lese a partyzáni svévolně opustili bojiště. Přesto ve 14.45 začala dělostřelecká příprava a letouny La-5FN, startující ze Zolné, zároveň bombardovaly německé pozice poblíž Močiaru. Do útoku v 15.15 tedy vyrazily pouze roty npor. Cholváda a npor. Benka. Postupující byli zakrátko zbaveni dělostřelecké podpory, protože se nepříteli podařilo objevit a následně zničit pozorovatelnu Mrázovy baterie, kde přitom zahynulo 7 vojáků parabrigády. Přesto rota npor. Benka dosáhla jižního okraje obce Močiar, ale byla odražena palbou pěchotních zbraní. Rota npor. Cholváda sice v prvních fázích postupu zničila kulometné hnízdo na kótě 702, ale po dosažení východního okraje obce byla vytlačena německou protiztečí podporovanou minomety, které jí způsobily značné ztráty. Rota Němce nakonec s vypětím všech sil zastavila a udržela se na kótě 702. O stavu jednotky svědčí i fakt, že se npor. Juraj Cholvád z dlouhotrvajícího fyzického i nervového vypětí posledních dnů a hodin nervově zhroutil. Močiar zůstal v německých rukou, byť už protivníkovi téměř došlo střelivo a velitel 6. roty SS-Obersturmführer Franz Stübenbock zaznamenal v několikadenních bojích o obec celkem osm mrtvých, a ještě větší počet zraněných. Následujícího dne k německé rotě prorazila dvě samohybná děla StuG IV a pronikly i posily. Nepřítel opět získal kótu 702 a zatlačil 1. rotu 1. paradesantního praporu zpět do lesů východně od Močiaru. Téhož dne k večeru byla i unavená Cholvádova rota stažena z boje a spolu s ostatními příslušníky 1. praporu, kteří byli vystřídáni povstaleckým pěším praporem „Hornád“ kpt. Búrika, součástí II. TS, se přesunula do týlu k plánované reorganizaci. Takto skončilo prvé období bojů 2. čs. samostatné parabrigády na Slovensku. Je pro ně typické, že na těch směrech, kde nepřítel vyvíjel útočnou činnost, byly hned po příletu nasazovány pouze její menší skupiny, zpravidla v síle jedné či dvou rot, čímž byla bojová síla parabrigády velmi oslabena a plně nevyužita. Tento způsob boje si však vynutila aktuální situace na bojišti. Plk. Přikryl v „Přehledu bojové činnosti 2. čs. samostatné paradesantní brigády na Slovensku od 9. do 16. října 1944“ [přehled byl vlastně částí rekonstruovaného válečného deníku – pozn. aut.] uvedl tyto skutečnosti: „Bojová nálada brigády zůstává velmi dobrá… Po reorganizaci a doplnění bude 2. čs. samostatná paradesantní brigáda plnit čestně bojové úkoly. Ztráty v uvedených akcích: mrtví 2 důstojníci, 2 rotmistři, 31 mužů. Raněni 2 důstojníci, 2 rotmistři, 47 mužů, nezvěstných 17 mužů.“ Brigáda tedy za týden na bojišti
97
ztratila celkem 103 svých příslušníků. Péči o zraněné v té době už zabezpečovala i čet. Vanda Vielošíková-Biněvská, která po letech vzpomínala na stále se komplikující podmínky: „Já jsem opět ošetřovala raněné. Nejdříve jsme je odesílali letadly do ruských týlových nemocnic. Později to však nebylo možné a museli jsme zajistit ubytování raněných u místního obyvatelstva, pochopitelně s vhodným úkrytem.“ Dne 17. října 1944 velitel 1. ČSAS div.gen. Rudolf Viest uvedl v situačním hlášení hlavnímu veliteli čs. branné moci div.gen. Sergěji Ingrovi (tuto funkci vykonával od 19. září) do Londýna: „2. brigáda, ze které 2. prapor a část 1. praporu byly nasazeny, se potřebuje soustředit a doplnit mužstvem, které jí už bylo dodáno. Proto už bude stažena a pak si vytvořím zálohu, ovšem za předpokladu, že to situace dovolí. Mám v úmyslu u brigády vytvořit 3. prapor, pokud budu mít zbraně.“ První fáze nasazení 2. čs. parabrigády na Slovensku se tedy úspěšně završila. Výrazné změny poměrů na frontě si všimli nejen vojáci, ale i politici. Komunistický funkcionář a poslanec Rudolf Slánský zaslal už 14. října moskevskému vedení KSČ následující zprávu: „Před týdnem byla situace naprosto kritická. Ztráceli jsme jednu pozici za druhou, Němci postupovali. Dostali se až na vrchol kremnických hor, 7–9 km od Banské Bystrice, 4–5 km od Zvolena, téměř až k Harmanci. Slovenští vojáci při objevení se tanků, při palbě z minometů utíkali. V Banské Bystrici bylo slyšet nedalekou palbu z děl. Některé výzvědné minometné hlídky se dostaly na 5 km od Banské Bystrice. V té době jsme již museli myslet na přechod k partyzánským metodám boje všech, i armády. Situace se zlepšila jednak zasazením některých partyzánských oddílů, ale hlavně vojáků 2. čs. brigády. Nyní je situace lepší, fronta konsolidovanější, přešlo se k protiútokům, dobyly se nazpět některé obce…“ Přítomnost vojáků parabrigády, výrazně kvalitativně převyšujících vše, co byli povstalci na frontě schopni nasadit, zaznamenali i Němci. Kromě jiného to vyplývá i z textu dálnopisu úřadovny vedoucího „Pro boj s bandami“, určeného pro vyšší vedoucí SS a policie v Praze, Vratislavi, Krakově a Vídni, který obsahoval následující: „Na západním Slovensku západně od Banské Bystrice a Zvolena, kladou bandy, mezi nimiž jsou sovětské paradesantní skupiny, tuhý odpor. Podle výpovědí zběhů to má být 2. česká paradesantní brigáda (naposledy hlášena jihozápadně Sanoku…“ O den později velitel okupačních vojsk na Slovensku upozorňoval na parabrigádu ve své zprávě, určené Úřadu vojenského zmocněnce při německém státním ministrovi pro Čechy a Moravu: „Přistání české paradesantní brigády v prostoru Zvolena se potvrzuje. Tato jednotka má dobrý výcvik a bojuje houževnatě.“ Za další dva dny týž zdroj pokračoval: „Česká paradesantní brigáda definitivně potvrzena. Podle výpovědí zajatců brigády byla dopravená z Krosna ve dnech 1., 7. a 8. října do prostoru Banské Bystrice leteckou cestou…“ Němci se samozřejmě neomezovali jen na výslechy zajatců, ale snažili se rádiovým
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289482
98
BOJE PARABRIGÁDY NA STŘEDNÍM SLOVENSKU ANDĚLÉ SE SAMOPALEM
odposlechem lokalizovat pozici velitelského stanoviště parabrigády, což se jim v podstatě podařilo, protože 19. října zpráva velitele okupačních vojsk na Slovensku obsahovala sdělení: „Radiolokací byla stanovena bojová pozice 2. čs. paradesantní brigády 6 km jižně od Banské Bystrice…“, tedy byl určen prostor obce Badín, kde se skutečně nacházelo stanoviště plk. Přikryla. Do 18. října se v podstatě celá brigáda soustředila v osadách v blízkosti Badína. Vzhledem k situaci na frontě se předpokládalo, že reorganizace proběhne ve dnech 18. až 25. října. Podle operační svodky 2. čs. parabrigády ze 17. října měly být jednotky rozmístěny takto: „V Badíně velitelství brigády, týl, štábní rota, 1. paradesantní prapor, spojovací rota a pracovní skupina. Ve Vlkanové 2. paradesantní prapor, PL-oddíl, přezvědný oddíl, ženijní rota. V Sielnici děl. oddíl, PT-oddíl a tvořící se 3. prapor. V Garanseku6 vozatajská skupina por. Mišuta.“ Hlavním úkolem reorganizace parabrigády bylo doplnit ztráty, které utrpěly 1. a 2. paradesantní prapor v Karpatech, při přesunu na Slovensko i v bojích předchozího týdne. Dále musel být proveden výcvik takto posílených útvarů a také musela následovat organizace dvou oddílů lehkého a jednoho oddílu těžkého dělostřelectva a konečně i 3. (pěšího) praporu. Pro jeho vytvoření posloužil
partyzánský oddíl „Pavel“, občas také označovaný „Hornonitranský prapor“, „prapor Josefa Trojana“ nebo „Partyzánská brigáda kpt. Trojana“. Jednalo se o útvar, který byl na poměry panující v partyzánských oddílech poměrně dobře organizovaný a který se zúčastnil bojů v rámci III. TS o obec Močiar, byť se zde nepředvedl v dobrém světle. I když se nedochovaly dokumenty o struktuře 3. praporu, můžeme se domnívat, že organizace praporu měla vypadat následovně: velitelská rota, tři pěší roty, minometná, kulometná a protitanková rota, spojovací, průzkumná a ženijní četa. Velitelem praporu byl určen Josef Trojan, zástupcem velitele, resp. náčelníkem štábu se stal kpt. Emil Čaplovič. Podle všeho se podařilo zformovat pouze dvě pěší roty. Existují ještě indicie, že vznikla i rota protitankových pušek, ale později byla po částech přidělena pěším rotám. Ostatní části praporu, tedy minometná a kulometná rota, byly vytvořeny pouze částečně podle množství zbraní, které se podařilo získat. Trojanovi partyzáni vytvořili pouze 1. rotu v počtu asi 85 mužů. Zbytek mužstva i důstojníků patřil k doplňkům, které poskytlo velení 1. ČSAS. Dne 18. října byl zahájen usilovný výcvik, zejména nově postavených útvarů, podle rozvrhu zaměstnání vypracovaného na celý týden, tedy až do 25. října. U „skupiny Plk. Vladimír Přikryl na štábu parabrigády v Badíně hovoří do polního telefonního přístroje TP-35, přičemž v pravé ruce drží i odposlechové sluchátko. Pro to, že fotografie byla pořízena na povstaleckém Slovensku, hovoří nejen typ předválečného čs. telefonu, ale i povstalecká tiskovina „Bojovník“, kterou vidíme pod pravým loktem. Na pravém zápěstí má pravděpodobně řetízek od identifikační známky jako památku z Francie 1940. (VÚA-VHA)
Dnes má obec název Hronsek.
6
Krátce po 1. světové válce bylo v Maďarsku obnoveno království, ale bez panovníka. Proto zde vládl regent (dočasný zástupce krále), byť jeho funkce nebyla prakticky časově omezena. 7
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289482
BOJE PARABRIGÁDY NA STŘEDNÍM SLOVENSKU ANDĚLÉ SE SAMOPALEM
99
Šéflékař parabrigády por. MUDr. Alexander Rehák fotografovaný v Badíně v říjnu 1944. Jako improvizovanou postel používá předválečná nosítka československého původu. Por. MUDr. Rehák absolvoval s parabrigádou celé válečné tažení od bojů v Karpatech až po pobyt v Nízkých Tatrách a přechod fronty v únoru 1945. (VÚA-VHA) Trojan“, tedy 1. roty, vedl kpt. Čaplovič speciální výcvik velitelů družstev a čet. Cvičení se zaměřovala na boj úderných skupin a akce v týlu nepřítele. Ti příslušníci praporu, které dodalo velení 1. ČSAS, byli cvičeni ve zvláštní skupině a jejich výcvik řídilo přímo velitelství brigády. Reorganizace probíhala podle plánu jen do 20. října. Toho dne plk. Přikryl, který obdržel rozkaz div.gen. Viesta z 19. října, nařizující 2. čs. parabrigádě pohotovost, zdůraznil na důstojnickém shromáždění, že je vzhledem ke zhoršení situace na jižním Slovensku možné, že se brigáda bude muset vrátit na frontu podstatně dříve. Večer 20. října byl plk. Přikryl povolán do Banské Bystrice, kde obdržel rozkaz k okamžitému zapojení parabrigády do bojů severně od města Krupiny (asi 25 km jižně od Zvolena). Parabrigáda v té době téměř dokončila novou organizaci jednotek, ale výcvik doplňků se nacházel teprve v počátečních fázích. Jih povstaleckého území, sousedící s Maďarskem, byl po celé září a první polovinu října prakticky zcela klidný. Situace se výrazně změnila po 15. říjnu 1944, kdy regent7 maďarského království admirál Miklós Horthy v rozhlasovém projevu uvedl, že Maďarsko je ochotno vyjedná-
vat se spojenci o příměří. Němci samozřejmě nechtěli takový stav připustit, proto jednotky SS obsadily velmi rychle Budapešť a s jejich podporou byl do čela státu dosazen vůdce „Strany Šípových křížů“ Ferenc Szálasi. Maďarsku tedy bylo zabráněno válku opustit a tento stav se odrazil také na tehdejší maďarsko-slovenské hranici, odkud tak nyní mohli Němci vyrazit směrem ke Zvolenu a Banské Bystrici bez jakýchkoli omezení. Vrchní velitel okupačních sil na Slovensku generál Waffen-SS a policie Hermann Höfle se rozhodl tuto šanci využít a v jižním směru od maďarské hranice nasadil 18. (dobrovolnickou) divizi tankových granátníků SS „Horst Wessel“, což byl svazek, v němž většinu mužstva tvořili etničtí Němci z Maďarska. Na jihozápadě nastupovala už od 18. října bojová skupina „Schill“ s podporou posíleného praporu „Wildner“, která vyrazila od Sv. Antola ve směru na Krupinu, která ještě téhož dne navečer padla. O den později Němci dobyli obce Senohrad a Babiná, takže od jižního okraje Zvolena dělilo čelní jednotky skupiny „Schill“ pouhých 15 km. Za této situace povstalecké síly podnikly v prostoru jižně od Dobré Nivy protiútok podskupinou „Korda“ (část III. TS), podporovanou obrněným vlakem „Štefánik“,
Ukázka elektronické knihy