17 Jehovista
P
otkali jsme se v blázinci, kde jsme byli oba proto, že jsme nechtěli narukovat do lidově demokratické armády. Já kvůli tomu simuloval, vymýšlel si všemožné obtíže – když nevyšly ty fyzické, sáhl jsem po psychických, a díky spřízněnému doktorovi (Jirko Špačku, děkuju!) se to zdálo být na dobré cestě. Ten druhý kluk by modrou knížku tímto způsobem možná taky sehnal. Na rozdíl ode mě ale mluvil pravdu a nebál se. Byl o něco starší než já. Právě se po dvou letech vrátil z kriminálu, kam ho zavřeli právě proto, že odmítl narukovat. On si nevymýšlel, že ho tady píchá, támhle bolí nebo že ho navštěvují fialové přízraky, on komisi šokovaných lampasáků prostě sdělil, že odmítá vzít zbraň do ruky. A basta. Chvíli ho přesvědčovali, pouštěli na něj zelenou hrůzu a pak mu stejně do místa bydliště poslali povolávací rozkaz. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289406
Jeho neuposlechnutí v té době opravdu znamenalo kriminál – a ten kluk ve svých osmnácti šel skutečně za mříže. Pustili ho za 24 měsíců, tedy za dobu, kdy by si základní vojenskou službu odkroutil. Znovu stanul před odvodní komisí. Nezlomen zopakoval, že na vojnu nejde. Blázen, to musí být blázen, usoudili důstojníci a šup s ním na psychiatrii. Zíral jsem na něj jako na nepochopitelný přírodní úkaz, ani tady se nepokoušel mluvit o úzkostech a nejistotách. Naopak, on si byl jistý a působil velmi rozhodně. „Nějakou dobu mě tu asi budou držet a zkoumat. Pak mě pustí a já půjdu zase do kriminálu. Pak asi bude zase blázinec nebo další kriminál.“ Klidným hlasem mi vyprávěl, jak se pravděpodobně bude odvíjet jeho další život. Počítal s tím, že ho prožije pendlováním mezi psychiatrií a vězením. A to jen proto, že každému plukovníkovi i primáři na rovinu a po pravdě řekne: „Zbraň do ruky nikdy nevezmu, zakazuje mi to Jehova.“ Někteří se mu smáli, jiní nechápali, já ho bezmezně obdivoval. Tehdy v polovině osmdesátých let se na vojnu chodilo na dva roky a neexistovala alternativa v podobě náhradní služby v nemocnici či u míchačky. Uniformě a samopalu se nedalo legálně vyhnout. O blížícím se listopadu 1989 a uvolnění zeleného sevření si mladí kluci nemohli nechat ani zdát, bolševik tu přece bude na věčné časy, jak se zdálo. Tenhle 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289406
kluk měl jedinou prognózu, jak prožije svůj život: za mřížemi. Byl vlastně ochoten ho obětovat – všechny možnosti, zážitky, cesty, knížky, holky, radosti, všechno. Protože nařízení Boží stojí nad nařízeními lidskými, nad všemi možnostmi života, a tuhle poslušnost nejde nijak ošulit, jak jsem to zkoušel já s jihlavskými lampasáky. Svou rozhodností mě zahanboval – a zahanbuje dodnes. Snad se tě, Bože, nedotkne, když tě teď oslovím po jeho: Jehovo. Ten kluk byl absolutní borec. Viděl jsem na protirežimních demonstracích a ve vyšetřovnách StB mnoho statečných lidí, ale tohle byl hrdina! Obdivoval jsem na něm, že nikdy nelhal (i když viděl, že mně se simulování vyplácí), že neustoupil (i když se mu posmívali a ťukali si na čelo), jak byl doslova prostoupený svým přesvědčením, které opíral o zcela nezpochybnitelnou víru. Pravdomluvný, statečný a plně věřící – úplně naplno, do krajnosti, bez hranic. Takový bych chtěl být taky. Kdybys mi, Jehovo, nemohl splnit všechna tato tři přání (chápu, že zkrátka nejsi zlatá rybka), prosím tě tedy aspoň o to závěrečné. Dej mi nezpochybnitelné přesvědčení a ukaž mi, kudy se k němu dobrat. Ty ostatní věci pak už půjdou jako po másle.
99
Ukázka elektronické knihy