malomocenství a souchotin. Každý si musel na truhlu sáhnout nejméně jednou za život. Na střeše chrámu se čas od času mihla stará červená panda a tvářila se posmutněle. Tak plynul den za dnem, třešňový sad se rok co rok oděl do růžového hávu. Král sužovaný nespavostí mezitím vedl svou armádu a zvířecí smečku v mrazivém chladu i slunečním žáru skrz lesy a bažiny podél dlouhatánské pukliny. Sváděl nekonečný boj, aby udržel celosvětové panství pohromadě. Havrantýnka se laskavě usmívala. O všech těch rocích, které od králova odjezdu uplynuly, neměla ani ponětí a netušila, že její dobrotivá chůva teď škrábe brambory ve vlhkém sklepě. Když král tenkrát před lety za jasného, slunečného dne truhlu zavíral, loučil se s dcerou těmito slovy: „Pro mě dva roky, ale pro tebe, zlatíčko, jen okamžik…“
Truhla se opět otevřela. Havrantýnce se zdálo, že v ní strávila jen chviličku. Byla černočerná noc a ona na obličeji ucítila závan chladného vzduchu. Oči přivykaly tmě. Že by se tatínek už vrátil? uvažovala. Než ale stačila vydat hlásku, ze tmy se vynořily malé ručky, ovinuly se jí kolem krku a začaly ji škrtit.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289404
BOJ SE STVŮROU
Byla hluboká noc a do místnosti dopadal bledý měsíční svit. Havrantýnka lapala po dechu, ale to podivné stvoření stisk ještě zesílilo, až se nakonec princezně podařilo ho pěkně zprudka nakopnout. Tvor s žuchnutím dopadl na zem. Havrantýnka vyskočila a rozhlédla se kolem sebe. Bosýma nohama opatrně našlapovala po studeném mramoru, jako by byl posetý střepy nebo jako by ji něco mohlo kousnout do nohy. Potichu truhlu obešla, srdce jí bušilo až v krku. Zastavila se a naslouchala, bála se, že na ni něco zezadu skočí. „Kdo je tam?“ zašeptala. Chtěla to vykřiknout, ale hrdlo měla sevřené strachem. Kolem ní se mihla temná bytost a schovala se v rohu za těžkými závěsy. Jaký lump se mě to snažil uškrtit? uvažovala Havrantýnka. Pak se vzpamatovala, sáhla si na krk a ucítila, že její náhrdelník zmizel. Náhrdelník po mamince! Popadl ji vztek. Skočila do kouta, odkud zaslechla šramot, a sevřela nohu, která právě mizela dírou v přepážce za závěsem. Havrantýnka to stvoření dotáhla doprostřed místnosti, jako by to byl její stín, jenže stín se na ni vrhl znovu. Zahlédla, jak se ve tmě blýskl její náhrdelník, a ohnala se po ruce, která ho svírala, jenže ten mizera byl mrštný jako kočka. Havrantýnka ucítila, jak ji tvor 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289404
kousl do ruky, a vykřikla. Chytila ho za koutek úst a doširoka mu roztáhla pusu, ale on ji kopl do zad. Vyjekla bolestí, podařilo se jí však sevřít v hrsti chomáč zcuchaných vlasů. Ozvalo se žalostné zanaříkání a tvor se s ní přestal prát. Havrantýnka nelenila a rychle se na něj obkročmo posadila. Zírala do umouněného obličeje malého kluka. Příšerně se šklebil a snažil se vykroutit. Dala mu facku a on ji vzápětí volnou rukou praštil. Zavolala: „STRÁŽE! STRÁŽE!“ Chlapec strachy bez sebe vzlykl: „Ne! Nevolej je!“ Princezna cítila, jak mu buší srdce a třepe se mu v hrudi jako pták chycený v pasti. Dýchal přerývaně. Princezna zavolala: „STRÁŽE! STRÁŽE! POMOC!“ V tu chvíli se chlapec rozplakal. „Zabijou mě!“ Vrhl na Havrantýnku prosebný pohled a zašeptal: „Nevolej je, zabijou mě.“ „Proč by tě zabíjeli?“ „Zabijou, věř mi.“ Stráže nepřicházely, jistě na chodbě spaly jako dudci. „Ty darebáku! Chtěl jsi mi ukrást náhrdelník! Dala mi ho maminka! Patřilo by ti, aby tě zabili!“ vyčetla mu Havrantýnka a vlepila mu ještě jednu facku, tentokrát pořádnou. Připadalo jí, že si zaslouží něco mnohem horšího. Chlapec se však nebránil a vzlykal dál. Havrantýnka ho tiskla k zemi. Cítila, že jeho odpor polevil. „Nebul. Vždyť jsi ještě děcko. Malé děti nikdo nezabíjí. Jen ti vynadají.“ „To teda zabíjí!“ 99
Ukázka elektronické knihy