rezervací. Kolem kasina vobčas vypadne mobilní signál. Hodně lidí se bojí. Ale vo tom teď nemluvme, řekl jsi a já přikývla. Já ani nechtěla, přála jsem si být s tebou jen tak potmě o samotě. Místo toho jsi zastavil u nízké kamenné zídky, položil jsi na ni kus kamene a ukázal jsi: Vidíš tu říčku? Teče z Pahorku spících. Víš, co pod tím mechem spí? V přítmí jsem zavrtěla hlavou. Mrchožrouti. A červi, co žerou oči nebožtíků. Ale hlavně staří válečníci. Indiáni. Vyprávěl jsi, jak měla moje bába Patti v dětství sen, že je na tom místě staré pohřebiště. Chechtali se jí. Před dvěma lety sem přišli archeologové, šťourali se v zemi a opravdu tam našli tisíc let staré kosti. V hlase ti zněla úcta, když jsi pronášel: Slíbil jsem, že tam postavím kamennou zídku. Vážky se mezi námi proháněly jako helikoptéry na obloze, vůbec na nás nedbaly. Vzpomínala jsem, že když jsem byla malá, považovali Patti za násosku a dávačku. Asi nevíš, že dneska se jí říká Gichiayaayaa, ctihodná bytost. Pokračovali jsme dál. Drž se za mnou, pobízel jsi mě. Z březového lesa klesala mlha do úžlabin mezi jalovci a skalkami. Chvílemi to vypadalo, jako by mezi větvičkami vykukovali skřeti a skřítci a další lesní duchové, ale tvé chromé nohy šly jakoby instinktivně, dokonce i ta levá, zmrzačená ve Vietnamu, skákala z jednoho kamene na druhý po neviditelné pěšince. Trochu jsem znervózněla, protože už jsem nepoznávala, kde se nacházíme. Borový les kolem byl tichý, cizí. Mechové polštáře skryté pod rozkvetlými keříky borůvek
‹ 97 ›
2def_Kettu_ROSE 264.indd 97
4.3.2021 10:58:17
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289400
za námi vcucly směr cesty a za strnulé vlahé noci se nedalo určit, kde je sever a kde jih. Konvalinky a sedmikvítky u kořenů bříz němě zářily. Vtom od zaoblené skály přiletěl lehký závan vzduchu a spolu s ním vůně jezerních řas. Někde tady zachránil táta mámu před skalpováním. Ji a vzteklé černé vlčí mládě. Pěšina působila ve tmě nebezpečně, protože nalevo se otevíral deset stop hluboký sráz na skaliska a jezero. Ale tys nezaváhal. Půjdeme si sednout na Kámen divů? Vlastně se jmenuje Kikinoomaukae-waubik, Kámen vědění. Vědělas to, Malá pracko? To se ví, že ne. Pamatuju si jen, jak jsem se tomu balvanu přilípnutému na skálu podivovala a bála se ho. Když jsme byli malí, odvážlivci z něj mohli skočit, rozplácnout se na hladině a sklidit uznání. Jako třeba ty. Tohle místo je plný duchů, manidů, těch hodnejch. Položil jsi mi ruku na kámen a přejížděl mi prsty po jeho hrbkatém povrchu. Cítila jsem tam ženu, lovce, loďku. Obrysy vlka. Rozděláme oheň, řekl jsi, a mezitím cos obětoval z koženého pytlíku špetku tabáku nad srázem, já nasbírala klacky. Potom jsi zády ke mně spustil: Hele, Lempi, měla bys vědět jednu věc, a tu nikdo neví, dokonce ani Mike. Můžu ti věřit, Lempi? Horlivě jsem přikývla. Ta ztracená holka, cos ji viděla na stěně na stanici, s copánkama. Znám ji, je to Clara. Chvíli se u nás schovávala, ať už utíkala před čímkoliv, my se neptali. Jenže je bláznivá. Museli jsme ji vyhodit, když se začaly
‹ 98 ›
2def_Kettu_ROSE 264.indd 98
4.3.2021 10:58:17
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289400
ztrácet nože na kuchání ryb. Pes voslep, jednou ráno měla perlička hlavu useknutou sekyrou. Musel jsem do ložnice pořídit takovej bytelnější zámek. Pak se pokusila utopit Bena v bečce na dešťovku. Ta holka, co přišla do Zámezí? Jo, ta. Nemohla jsem pochopit, proč jsi to neřekl dřív. Proč bys takovouhle věc nepředal dál, šerifovi, nadřízeným, nerozkřikl to po okolí? Proč nechávat fotku dívky s copánky viset na stěně jako oznámení o ztracené koze? Neodvážila jsem se zeptat, ale tys stejně odpověděl: Něčeho se ta holka bála a já nemám v úmyslu pomáhat těm, co po ní jdou. Náhle jsi zakroutil jakýmsi malým mlýnkem na koření. Jeho vrzavý zvuk se nesl letním večerem do dáli, odněkud odpověděla výsknutím potáplice. Ani nevím, proč jsem to Mikeovi neřek, pokračoval jsi a z koutku úst ti visel trsek tabáku. Asi proto, že ten náš útulek není úplně legální. Ta holka, Clara, sedávala ke konci v malý budce a snila vo tom, že ji podpálí. Vyklepal jsi hlavičku dýmky o podrážku boty: Ty mlaďoši, co k nám choděj, jsou kolikrát úplně mimo. Je to těma práškama, co do mladejch indiánskejch pumpujou. A do bílejch taky. A někerým se staly takový věci, že jsou jak posedlí. Tahle se furt snažila nahatá houpat člověku na klíně, i když už na to byla moc velká, tvrdila, že jsem ji zkoušel pod peřinou vošahávat. Pak jednou ráno zdrhla a z plechovky vod kafe sebrala všecky úspory na domácnost a kladivem rozmlátila na maděru keramickou žábu, co seděla na trávníku na dvoře s pestřenkou na jazyku.
‹ 99 ›
2def_Kettu_ROSE 264.indd 99
4.3.2021 10:58:17
Ukázka elektronické knihy