se zuřivě pářit s lekotilskými soukmenovci. Produkce koček tak překročila snesitelnou mez. Jejich mrouskání a kňourání začalo jít všem místním obyvatelům, známých svou neobyčejnou toleranci k všemožné domácí havěti, značně na nervy. Paní Pelíšková měla ráda všechny své kočky. Opravdu však milovala pouze pana Nováka. Pan Novák samozřejmě nebyl žádný dvounohý milenec, ale osmikilový sibiřský kocour s výstavními parametry. Jednoznačný alfa samec byl nekorunovaným králem všech koček a otcem většiny mláďat ve městě. Jednou však pan Novák zmizel. Nářek v bytě Pelíškových trval celý týden, než se chlupatý tulák zase vrátil. Shledání bylo vskutku srdceryvným výjevem. Ryšavá paní Pelíšková skropila kocourovu dlouhou srst démanty svých slz a pan Pelíšek ho nenápadně přátelsky nakopl. „Ty šelmo, ty můj miláčku, ty můj pane Nováku,“ vrkala paní Pelíšková. „Už mě nikdy nesmíš opustit!“ Pan Novák však byl jiného názoru a za měsíc, v čase kočičí lásky opět zmizel. Neprozřetelně si však ke svým eskapádám vybral zahradu u Bivojova domku, kde pravidelně pořádal hlasité orgie. „Bí, to se už fakt nedá,“ protáhla Broňa své pružné tělo. „Ty kočky koncertují už moc nahlas a já se fakt potřebuji vyspat.“ Bivoj se vztyčil v na posteli a poškrábal se ve vousech. „Víš co, já pustím ven na chvíli Otylku, ať tu chamraď definitivně vyžene.“ „Až se budeš vracet do pelíšku, dej si na hlavu na tropickou přilbu. Víš, jak mě rajcuje, když vypadáš jako cestovatel Emil Holub v Africe,“ zavolala za ním Broňa, zalykajíc smíchem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289330
Dějový zvrat, který způsobil neprozřetelné uvedení Otylky na scénu, však nemohl domyslet vůbec nikdo. Na - pouličními lampami nasvětlené - scéně se totiž, jako duch s vytřeštěnýma zelenýma očima zjevila Vlasta Pelíšková, naplněná obavami o osud pana Nováka. Nebožačka zřejmě doufala, že na své noční záchranné misi snad uvidí alespoň prchající stín svého nevěrného miláčka a ujistí se tak, že žije. Poťouchlý osud ji však dovedl za její dlouhý tenký nos až do nedaleké letovotilské části Komářenka, přímo před bránu Bivojovi zahrady. To, co tam uviděla, by rozhodně narušilo klidný spánek každé kočičí mámy. Obludná Otylka se právě vyplížila mezi pěstěné záhony a krhavým zrakem si obhlížela celou zahradu. Chraplavě se uchechtla a zamířila si to přímo ke klubku strakatých koček, obklopujících pana Nováka, jenž se s vážnou tváří mrouskal s nějakou bílou krasavicí s koketními černými slechy a růžovým čumáčkem. Otylka opět zachrčela a švihla ocasem pružným jako ocelové pero. Pan Novák, vyrušený v nejlepším, vyskočil do výšky, jako by ho prudce vytáhl neviditelný loutkař. Ostatní kočky, podobné stínům se s prskáním a mňoukáním rozprchly. Pan Novák snaživě vyrobil ze svého těla elegantní kočičí hřbet a varovně zasyčel. Jeho bílé špičáky, ostře kontrastující s krvavým vnitřkem tlamy, vypadaly v tu chvíli hrozivě. Proti Otylčiným šavlovitým
deseticentimetrovým
zubům
a
zabijáckému
amazonskému instinktu však neměl ani tak velký kocour, jakým pan Novák bezesporu byl, tu nejmenší šanci. Otylka elegantně vykloubila mordu do stodvacetistupňového úhlu a kdyby kocour hbitě neuhnul, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289330
mohla mu utnout ježatou hlavu jediným švihem. Zubatým ostřím svého levého bajonetu však přece jenom lehce zavadila o Novákův krk. „Pane Nováku,“ zaječela Vlasta Pelíšková. „Pomóc! Pomozte mi, prosím!! Vraždááá!!!“ Podobna mladistvé atletce překonala paní Pelíšková plot Bivojovi zahrady. „Pane Nováku, jste mrtev či živ,“ volala poněkud teatrálně na mírně požvýkané tělo svého pruhovaného milce, válející se v ostružiní. Modré oko pana Nováka se pomaličku nadzvedlo a vlídně na ni mrklo. „Je živ, je živ“ volala Pelíšková a spínala ruce, podobna tklivým výjevům z prvorepublikových filmů. Rusé vlasy jí přitom vlály v mírném větříku, takže vypadala v měsíčním svitu poněkud nadpozemsky Překvapená Otylka, nezvyklá na to, aby na ni někdo křičel, se zmateně posadila na kostnatý zadek. Pan Novák se na ni vyděšeně podíval a potom nečekaně hbitě využil nastalé situace a rychle upaloval pryč. To, že neměl žádné větší poranění, bylo zřejmé na první pohled. Hbitě se vyškrábal na plot a zmizel dříve, než ho mohla jeho majitelka chytit. Otylka se váhavě přiblížila ke křičící ženě a chtěla se o ni začít přátelsky otírat. Zároveň vykouzlila ten nejkrásnější úsměv, jakého byla schopna a vycenila na ni své zabijácké špičáky. Teď byly pravda lehce zakrvavené od prořízlého kožichu pana Nováka. Vlasta Pelíšková však nebyla svolná k podobnému šavlozubému laškování uprostřed noci a cizí zahrady a s velkým nářkem začala prchat pryč, vydávající přitom navlas stejné zvuky jako před chvílí: „Pomóc! Pomozte mi prosím!! Vraždááá!!!“ 100 Ukázka elektronické knihy