s celou svou výstrojí a výzbrojí do Alžíru a odtud do přístavu Filipeville. Tady se nalodili na loď Ville Oran k cestě do jižní Evropy. Po plavbě Středozemním mořem, se zastávkou na Maltě, zakotvili v Tarentu a auty byli převezeni do malé vesnice u Monopoli, ležící mezi Bari a Brindisi. Zde pro ně byl vyhrazen krásný zámeček, bývalý majetek fašistického předáka a univerzitního profesora. Sídlo bylo přepychově vybaveno a mělo i bohatou knihovnu s několika tisíci vzácnými svazky. Zvláštní pozornost zasluhovalo i místní muzeum s četnými ukázkami prehistorických předmětů, pocházejících z vykopávek. Když si tu nádheru Bartoš poprvé prohlížel, pokyvoval hlavou a pobrukoval: „Pěkné je to, pěkné. Sakra, ti si žili. Tak si to zařídím, až se vrátím domů.“ „To se neboj, doma to budeš mít už zařízené. Tady tě ubytovala Intelligence Service jenom v zámečku, ale doma tě ubytuje gestapo hnedle v paláci, v Petschkově. Já už jsem měl možnost okusit slasti gestapáckého pohostinství po studentských demonstracích v listopadu 1939 a nijak netoužím po tom, abych se tam skutečně dostal,“ usadil Bartoše Šikola. „Ještě mě nemají a není ani tak jisté, že mě dostanou. Konečně, nač bychom si tím teď lámali hlavu, však co nás čeká, to nás nemine. Jednomu ale můžeš věřit, kdyby mě dostali, tak budu mít vždycky dost odvahy k tomu, aby mě do Pečkárny nedostali živého.“ „Chlapi, nemalujte čerta na zeď. Vzpomeňte si na Palečka, jak nás utěšoval a prohlašoval, že všechny ještě nepověsili. Pojďte se raději projít do parku,“ zasáhl do rozhovoru Jarda Šperl ze skupiny Carbon. V Monopoli byl skupinám přidělen anglický styčný důstojník, poručík Drake. Uměl dokonale česky, protože před válkou žil plných osmnáct let v Praze. Chodil tu do školy a navštěvoval i pražský Sokol. Jednoho dne přišel s tím, že někde v blízkosti zámku je zakopáno asi osmnáct set kilogramů trhavin. Část prý je ukryta také v zámeckém sklepě. Jura to hned šel obhlédnout. Ale dveře do sklepa byly pevné. Zavolal proto Frantu Kobzíka a společně se snažili zámek odemknout. Bohužel bez úspěchu. Nezbývalo tedy nic jiného než dveře vylomit. To se jim společným úsilím podařilo, ale když vnikli do sklepa, našli tu pouze hromady
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289324
starého haraburdí a šest velkých demižonů starého italského vína. To bylo ovšem lepší než sebevětší množství trhavin. Počátkem dubna přijel do Monopoli kapitán Rudolf Hrubec a přivezl zprávu, že odlet obou skupin byl stanoven na noc z neděle na pondělí velikonoční. „Tak už žádné pití a toulání po nocích. Musíte být svěží pro operaci. Tady platí heslo ,jak si kdo ustele, tak si také lehne‘ víc než v kterémkoliv jiném počínání. Raději si prohlédněte všechen materiál výstroje a výzbroje, a co je ještě zapotřebí, dejte do pořádku.“ Konečně tedy padlo rozhodnutí. Znali přesné datum odletu. Členové obou skupin se poctivě připravovali. Prohlíželi svůj civilní oděv, spojovací materiál, zejména obě stanice, přezkoušeli pistole a prohlédli padělané osobní průkazy. Ty byly velmi důležité. Jakmile se ocitnou na půdě vlasti, stanou se z nich podle jména a povolání noví lidé. Bartoš bude strojním zámečníkem Antonínem Richtrem, zaměstnaným u firmy Slavia v Napajedlech a příslušným do Uherského Hradiště. Ze Šikoly se stane chemik Čestmír Švec, zaměstnaný u firmy Baťa a. s. ve Zlíně a tamtéž příslušný, a Štokman bude rázem zaměstnancem firmy Kunz, továrna na čerpadla v Hranicích. Jejich novou totožnost potvrzovaly občanské legitimace a pracovní knížky, vydané „protektorátními úřady“, ale v Londýně. Od pravých byly k nerozeznání. Na velikonoční neděli, 9. dubna 1944, přijela před zámeček v Monopoli dvě auta a odvezla obě skupiny na letiště v Brindisi. V šatně se vojáci převlékli a uložili do kapes vše, co potřebovali pro nastávající úkol. Každý jednotlivý předmět měl přesně určené místo. Peníze byly zašity pod podšívku v zádech kabátu a pilulka jedu – pro nejhorší případ, kdyby už nebylo možno použít ani pistole – v pravém předním cípu kabátu. V pravé kapse kalhot měl každý automatickou pistoli, druhá byla schována v kapse letecké kombinézy. Byly to dobré a spolehlivé zbraně. Jak se později ukázalo, byla to právě pistole, která Bartošovi zachránila život. Jakmile byli se svou ústrojí hotovi, vyšli ven, aby ještě naposled prohlédli výstroj. Ta již byla připravena k naložení do letadla. Tvořily ji dvě radiostanice s přijímacími i vysílacími přístroji, náhradní součástky, trocha prádla a jídla na cestu a pro několik prvních hodin pobytu ve vlasti, než se podaří nalézt přístřeší u některého z dobrých vlastenců.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289324
Jejich adresy měli již z Londýna. Když muži skončili prohlídku materiálu, naposled se prošli v chladném jarním podvečeru pod italskou oblohou. Opravdu naposled? Odpověď na tuto otázku nikdo z nich neznal. Vyprávěli si a vzpomínali. Vzpomínali na všechny příhody, které prožili od útěku ze znásilněné vlasti, na kamarády, kteří letěli před nimi a již nikdy se nevrátí, vzpomínali i na ty, kteří zůstali v Anglii a připravovali se na jiné úkoly. O poslání, jež měli před sebou, moc nemluvili. Přestože někteří z nich stáli již několikrát tváří v tvář smrti, pociťovali určitou tíseň. Nebyl to strach, spíš zvědavost, jak to doma vypadá a co je tam čeká. Tyto úvahy v nich vyvolávaly nejistotu. Snažili se ji zapudit veselým hovorem a skutečně se jim to alespoň částečně dařilo. Na letišti zatím panoval čilý ruch. Mechanici pobíhali kolem jednoho ze čtyřmotorových letadel typu Halifax a připravovali je k nočnímu dálkovému letu. Byl to letoun, který se pro tyto účely velmi dobře hodil a již několikrát se osvědčil. Členové skupin Clay a Carbon přípravné práce mlčky sledovali. Po chvíli byli ze svého pozorování vytrženi příchodem několika letců. Byli to Poláci, posádka letounu. Vzájemně se představili. Šero pomalu houstlo. Kapitán letadla pohlédl na náramkové hodinky a prohlásil, že je čas „jít na to“. Rychle se rozloučili se všemi přáteli a jeden po druhém vstoupili do kabiny letadla. Současně nastoupil také československý styčný důstojník, kapitán Hrubec. Motory byly nahozeny a po krátké zkoušce dal velitel pokyn mechanikům, aby odstranili špalky zpod kol podvozku. Celé letadlo se zachvívalo, když se zvolna rozjíždělo k místu startu. Pilot přidal motorům plyn, rychlost se zvyšovala. Protože byl stroj hodně přetížený, start byl poměrně dlouhý. Konečně se kola podvozku odlepila od drátěné sítě startovací plochy, letadlo opsalo kruh nad letištěm a zamířilo severovýchodním směrem nad moře. Bylo osm hodin večer středoevropského času. Malá okénka umožňovala jen omezený výhled. Letiště brzy zmizelo z dohledu a kolem dokola zůstala jen šedá obloha a dole tmavomodrá plocha moře. Výfuky čtyř motorů, zabudované v křídlech letounu, chrlily ze svých jícnů krátké ohnivé jazyky. Přestože od startu uplynula jen krátká doba a na seskok bylo ještě několik hodin času, provedl kapitán Hrubec rozmístění obou skupin do pořadí, v jakém budou jejich jednotliví členové skákat. Skupina Clay měla skákat první
100
Ukázka elektronické knihy