místě. Ať už jsme měli plnit jakýkoli poslání, měli jsme k tomu
jak náležitý vybavení, tak lidi.
Zatím jsem si s tím hlavu nelámal. Všechno, co jsme měli
udělat, jako třeba napojit se na kyslík, byl dril, teda věc naučená a vyzkoušená. Bez kyslíku bychom nemohli dýchat – ve výšce
nad 5 300 metrů ho už není dost na to, aby vás udržel při životě. Všichni jsme byli duševně i fyzicky vycvičený: Kolikrát už
jsme simulovali zatažení za rukojeť, co vytahuje hlavní šňůru
padáku, a pak jsme se koukali nad sebe, na „balík prádla“. Pro
případ, že by tam „prádelní šňůra“ nebyla, existoval plán B: ote-
vřít záložní padák.
Nechápal jsem, proč to cvičit ještě pár minut před výsko-
kem. Kdykoli jsme skákali v plný polní nebo v noci, měli jsme
u padáku taky zařízení pro automatický otevření toho záložního a to fungovalo na barometrický tlak. Ve výšce 1 000 metrů se otevřel automaticky, takže kdybyste začali rotovat, s něčím
se ve vzduchu srazili, omdleli nebo si zlomili ruku, přinejmen-
ším by vám to vytáhlo padák z batohu.
O lidech, co se dostali do otáček, zvlášť s těžkým vybavením,
se vykládaly příšerný historky. Když se totiž padák správně nezabalí nebo nevyváží, chová se, jakmile vyskočíte a opře se do
vás vítr, po svým. A pak jste fakt v řiti, protože si to s vámi dělá, co chce, navíc čím dál rychleji.
Řeknu vám, že bylo pár kluků, co je to fakt roztočilo. Možná
chtěli instruktorům předvést, jak to mají v paži. Dávali palce
nahoru, jako by byli v Top Gunu. Ještě mohli přihodit pár zasalutování.
Já byl na skok připravený, žádný problém, jen jsem ho ne-
chtěl podělat. Nechtěl jsem být tím, kdo nepřistane hned vedle nákladu.
S barometrickým tlakem se to má tak, že čím nižší je, tím víc
plynu se uvolňuje. Všichni jsme proto dost prděli, naštěstí díky kyslíku jsme nic necítili.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289246
Já se taky nakonec připojil k cvičení nanečisto a potěšil in-
struktory tím, že jsem jim předvedl, jak jsem jejich výuku přeta-
vil do praxe. Ale, upřímně, pokud bych výcvik nezvládl předtím, teď bych to už nedokázal.
Chvíli před seskokem se hlasitě rozezněl elektrický zvuk,
jak se otvírala rampa v zadní části letadla. Mžourali jsme, oslněný denním světlem. Bylo to, jako když na nás zaječí Bůh. V tý
chvíli jsem v podstatě nemyslel na nic. Pak jsem si v duchu procházel výcvik. Neměl jsem přehled o nikom jiným a už vůbec ne
o bedně. Nejdůležitější bylo jen jedno: skočit a ze všech sil se snažit přistát od ní, jen co by doplivl.
Když jsme dostali rozkaz zkontrolovat si upevnění výstroje,
znovu jsem mrknul na výškoměr – 6 700 metrů. Všecky rozkazy
byly kvůli hluku a kyslíkovým maskám vytištěný na velkých kartách. Šťouchl jsem do batohu za sebou a karabinami si ho
připojil k postroji. Čekali jsme na rozkaz napochodovat k zadní
rampě. Když přišel, odpojil jsem kyslík od hlavního rozvodu a připojil trubici ke svojí lahvi.
Pár kluků ještě zvedlo palec. Jediný, co jsem si teď přál, bylo
dostat se z letadla. Vybavení a výstroj totiž dohromady vážily skoro 100 kilo.
Na povel se naše hlídka pohnula k rampě jako zástup kachen,
kolébajících se z nohy na nohu. Náklad nás táhnul k podlaze. Stál
jsem po levý straně bedny, další kluk po pravý a třetí maník za ní. Tlačili jsme ji na kolečkách směrem k zadní rampě. Jakmile
se dostala na okraj, zafoukal proti nám vítr. 15 centimetrů od
dveří byly dvě zarážky, co brání tomu, aby něco vypadlo do
prostoru venku. Jak s námi letadlo začalo manévrovat, přihrbili jsme se nad nákladem.
Znovu jsem kouknul na výškoměr: už víc než 7 000 metrů.
Nezdržoval jsem se ani pohledem na modrou oblohu
a mraky, co teď byly hluboko pod námi. Proč taky? Z rampy mě
to rychleji nevytáhne ani mě to nepřidrží u bedny.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289246
Čtvrtý člen hlídky už stál špičkami bot na hraně rampy. Byli
jsme zkroucený a namačkaný těsně vedle sebe, protože jestli jsme
se měli udržet u nákladu, museli jsme se dostat ven ve stejnou chvíli.
Čekali jsme na varování. Upozorňovalo, že se máme nachys-
tat. Dokonce i přes ochranný brejle mi bylo jasný, že všichni jsou nervózní.
Proč, to jsem netušil.
Každý chtěl přece seskočit. Každý chtěl tuhle část výcviku
absolvovat. Všichni jsme byli vycvičený až do morku kostí. Tak o co šlo? Připadalo mi, že na strachování je ten správný čas, až
když se něco podělá nebo ve vzduchu nastane problém, z kterýho by se člověk nemohl dostat.
Na rampě byl taky vysazovač a třímal šňůru udržující za-
rážky na místě. Zničehonic zvedl dva prsty. Každý vrazil do souseda, jak všichni udělali úplně totéž. „Dvě minuty!“
Vlastně ani nevím, jestli jsme se přes kyslíkový masky
a ohlušující řev větru a leteckých motorů navzájem vůbec sly-
šeli. Bylo to ale fuk. Ujistit se, že každý ví, že nadešel čas vý skoku, a je mu jasné, co má dělat, byla taky součást drilu.
Všechny oči se teď upřely na nerozsvícený červený a zelený
světlo po stranách rampy. Další bouchání a křik. „Červená!“
Když přišla řada na zelenou, vysazovač odstranil zástrčky:
„Připraveni!“
Popadli jsme bednu tak vysoko, jak to jen bylo kvůli bezpro-
blémovýmu výstupu možný. „Pozor!“
Zakymáceli jsme se, jak jsme se nachystali na její vyhození.
„Teď!“
Všichni čtyři jsme se převalili přes rampu a snažili se přitom
držet nákladu a padat s ním tak dlouho, jak budeme moct, než
nás od něj odfoukne vzdušný proud z letadla.
100 Ukázka elektronické knihy