Historie
éru odhalování pomníků a pa mátníků napojených na ritualitu veřejných shromáždění, demonstrací a národních pohřbů pořádaných v dusnu tiché piety, anebo v roz dmýchané emocionální bouři nacionalistické nenávisti a bojovnosti. Nově budované artefakty, ceremoni álně vestavěné do pražského prostoru, zhmotňují a fixují historickou kolektivní paměť Čechů. Do okolí vtíravě vyzařují ty jediné „správné“ ideologické hodnoty, které se mají vpálit do duší diváků, kolemjdoucích, turistů. Instalují se pomníky, památ níky a sochy Čechů reálných (postavy tolik rozdílné od Josefa Jungmanna přes Karla Hynka Máchu až k Haně Kvapilové) i těch mytických (figu rální plastiky lemující Karlův most námětově inspirované RKZ, které mají vytlačit sochy svatých z „německých“
modernitu příznačný, jak donedávna ukazoval Bedřich Loewenstein. Česky vyšrafovaná prostranství Prahy koncem devatenáctého století již pentlí nepřeberná řada bust, pamětních desek, reliéfů a náhrobků. Nacionalistický nátěr města pak během osmdesátých a devadesátých let zahrne přepisování ulic českými urbanonymy i kontroverzní výměnu dvojjazyčného pouličního značení novými cedulemi v českých národ ních barvách, čímž bude strojení pražského veřejného prostoru do čes kého roucha hotovo. Vedle Obecního domu (1905—1912) pak teritoriální „zábor“ městského prostoru Prahy završuje s válečnickou triumfálností i jezdecký pomník svatého Václava. Tuto část městského areálu se ovšem pokouší stejně tak vykolíkovat i ně mečtí nacionálové vlastními majáky s opačným národně‑ideologickým kódem, budovou Německého domu (takzvané Deutsches Kasino) a Nového německého divadla s parkem. Moderní a pokrokový charakter Prahy jako metropole západního typu a rozvinutého urbanistického centra, které kypí vědecko‑technickými ino vacemi, pak chtějí Evropě velkolepě demonstrovat hromadné národní slavnosti, které přilákají zahraniční pozornost. Prestiž a velkoměstský elán Praze mají pomoci vdechnout akce jako Jubilejní zemská výstava ↑ Plakát Národopisné výstavy v roce 1891, Národopisná výstava československé, Mikoláš Aleš českoslovanská z roku 1895 či slet Svazu Slovanského sokolstva pořá daný roku 1912. Manipulativním dob protireformace). Naopak návrhy ideologickým pozadím těchto vztyčit turisticky atraktivní sochy po spektakulárních „divadel“ je však stavám věru světového jména, jako byl zase jen obřadně patetická manifes Wolfgang Amadeus Mozart, se i přes tace národní identity, která na české svou neodpáratelnou sounáležitost maloměstské hlavy dobře účinkuje, s Prahou rázně zamítají. A jako by jak prozrazuje dopis jičínské patriotky, i dnes bylo v duchu ahistorického spisovatelky Irmy Geisslové Sofii přistřihávání dějin k obrazu „svému“ Podlipské: přijatelnější vztyčit falus marián ského sloupu či pomníku rakouské Ta výstava jubilejní! […] zane‑ císařovny než nenechat tlít skutečně chávaje v mysli a srdci hlubokou, historicky cenné knižní fondy nesmazatelnou stopu, již nic uvnitř baráku v létě dusného a v zimě nevyhladí a jež jásotem a blažeností promrzlého Klementina. Sklon poznovu tam zaplane ještě v pozd‑ společnosti otáčet hodnotový kompas ních vzpomínkách. Miluji, miluji tu během „krize“ či „chaosu“ směrem svou podivuhodnou a překrásnou zpět ke starým pořádkům a k osvědče‑ vlast, obklopenou škůdci vlastního ným hodnotám je však pro evropskou rodu […] Jak velice ji miluji!
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289236
Historie
Hlavně pak v pořadí VI. slet, který roku 1912 po takřka pět týdnů hostí na tři sta tisíc zahraničních turistů a domácích hostů, chce Evropě s až válečnickým nasazením obnažit Prahu coby metropoli neústupně zabydlenou uvědomělým kolektivním tělem Čechů, „organismem“, který v sobě od „nepaměti“ vtěluje jazyk, etnikum, krev a půdu. Slet hodlá ukázat, že sokolstvím osvalené paže Čechů umějí suverénně opanovat bradla a hrazdu, ale i svižně zpřelámat rakouské jho. Retrotopická modernizace
Praha vyrůstá z nostalgické vize pokrokové budoucnosti. Zygmunt Bauman by řekl, že vyrůstá retro topicky. Tedy z vidiny utopické budoucnosti, jenže založené na po hřbených, leč stále živoucích idejích minulosti. Zcela v tónu — dneska opět probuzené — řvavé protisměrné výzvy: „Vpřed do minulosti!“ či „Zpět do budoucnosti!“ Tím, že se tehdy čeští radní a starostové jali s vervou proměnit Prahu v metropoli s tváří sice pokrokovou, jenže pompézně nalíčenou historizující retročešskostí, si totiž ubírají na metropolitním rázu. Na rozdíl od velkých měst západních relativně „monoetnických“ států proudí během druhé poloviny devatenáctého století lidoteče českých venkovanů do středoevropského hlavního města, které je vlivem multietnicity specifické svým klima tem vypjatých nacionálně‑politických česko‑německých rozmíšek. Pražané, obyvatelé a čtenáři denního tisku, tak považují politické pletichy za daleko závažnější než na konzum a lunaparky orientovaní obyvatelé tehdejších světových metropolí Paříže nebo Londýna. Namísto jednolité masy spotřebitelů metropolitní kultury se v Praze okolo roku 1900 tvoří městská „kmenová“ společen ství, konfliktní mnohonárodnost a přepjaté komunitní cítění, které kouskuje obyvatelstvo na znesvářené skupiny citlivě reagující na nacio nální politiku v zemi a ve Vídni. Nacionální střety, jako třeba pouliční nepokoje rozdmýchané Badeniho jazykovými nařízeními v dubnu 1897, se pak negativně podepisují
Praha vyrůstá z nostalgické vize pokrokové budoucnosti na pražském cestovním ruchu, který v tu ránu zaregistruje citelný úbytek německých turistů. Ilustrativní ukázkou toho, jak se Praha namísto masové spotřeby a velkoměstských zábav utápí v militantně nacionálním patosu triumfálnosti kolektivní české vůle, je komunální politika radnice během prosluněných sletových týdnů roku 1912. Pražští radní, kteří monstrózním sokolským sletem hodlají Praze vtisk nout punc moderního velkoměsta, metropolitní fluidum města současně utlumí maloměstsky zpátečnickým nařízením uzavřít veškerý tržní, stánkový i maloobchodní prodej na třídách, v ulicích i na náměstích, kudy potáhne halasný pestro barevný sletový průvod. Přiškrcením
„vulgárního“ konzumního ruchu chtějí obrátit pozornost zahraničních turistů i domácího obyvatelstva pouze k de filé slovansky rozmanité společnosti. Národní sletové slavnosti nemá stát nic pofidérně kosmopolitního v cestě. Ne náhodou nastupuje Franz Kafka do vlaku směr Výmar a re formní hanbaté lázně Jungborn právě 28. června 1912, kdy tělocvičnými dny na „rituálním“ letenském stadionu vrcholí s nacionální pompou sletová slavnost rozkurážených sokolů. Je otevřen světu, miluje přírodu a turismus, zato nenávidí politikaření a lapen v „českém“ hlavním městě sevřeném fanatickými pěstmi dvou
↓ Plakát Všesokolského sletu 1912
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289236
Historie
rozeštvaných národů touží vyklouz nout ven: „Praha nás ne a ne pustit. Ani jednoho. Ta matička má drápy. Tady se musíš podřídit, nebo —. Na dvou koncích bychom ji museli za pálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak bychom jí možná unikli.“ Spadá k maloměšťanům, které vtáhne volnost kosmopolitního světa. Praha, která se během sletových dní šovinis ticky chvěje nacionální vášní a strhává na sebe pozornost pyšných Čechů i fotoblesků Evropy, tak Kafku naopak svírá, škrtí, neodbytně tiskne, stejně jako svobodomyslnou, zcestovalou a věčně nezávislou malířku Zdenku Braunerovou, která během IV. sletu roku 1901 turisticky regeneruje mysl a tělo v populárních Roztokách na let ním bytě a F. X. Šaldovi rozladěně žaluje: Ty bláznivé sokolské slavnosti, cáry a patriotické tlachy jsem si darovala a co celé obyvatelstvo roz‑ tocké se hrnulo do Prahy a vracelo se nadšeně, jak je to prý krásné a povznášející vidět, jak 10.000 lidí zvedá najednou nohu anebo 10.000 máchá rukou si před nosem. Na rozdíl od sletových hostů, jimiž přetékají přijíždějící vlaky, tak sebou Kafka s deníkem na klíně v prázdném kupé vlaku netrpělivě šije, aby užuž české provinční úzkoprsosti turisticky unikl: „Pátek 28. V. (červen 1912) Odjezd Státní nádr. Dobře jsme se sešli. Sokolové zdržují odjezd vlaku. Natáhli jsme se po celé délce lavice.“ Wannabe metropolis
Pražané si tak až na hrstku jedinců do rozpuku Velké války udržují tradiční mentalitu provinčního maloměsta a více než globálním hltounům metropolitní masové
zábavy se podobají svým národnost ním soukmenovcům v maloměstech a na venkově. Metropolitní atmosféru Berlína, Vídně či Budapešti — jejímž podros tem je masová populární kultura — toho času šíří a udržují nová poutavá média, tedy obrázkový tisk, noviny a ilustrované sportovní, senzační a pi kantní časopisy i braková a erotická literatura. Masová vizuálně pestro barevná média doprovázená po roce 1900 stále kvalitnějšími fotografiemi pak přikrmují oblibu městských volnočasových fenoménů — živých forem populární kultury jako sporto vání, zábavní parky, kavárny, šantány, tančírny, biografy, cirkusy, varietní divadla a lidové arény, jejichž chvějivá atmosféra poskytuje znuděné společ nosti sešněrované pruderií vulgární rozptýlení, karnevalové požitky, erotické vzrušení či jinak nedostupný emocionální rauš. Masovou populární kulturu pak v ideálním případě obyvatelstvo nezřízeně stravuje, čímž dochází k erozi sociálních, morálních i hmotných bariér. Nové formy masové spotřeby stmelují společnost a činí její jednotlivá patra prostup nými. Maloměstskou mentalitu, která se běžně živí na skládce šovinisticky (jazykově-)nacionálního a bigotně konfesijního harampádí, proměňuje masová žravost v kosmopolitní, trans nacionální a transkulturní velko městskou mentalitu, která haraburdí tradice zavrhuje, a reciprocitně opět vdechuje městu klima metropole. Jenže Praha nasadí oproti Berlínu, Vídni či Budapešti tako véto metropolitní tempo s velkým zpožděním až po roce 1900, a to jen velmi zdráhavými krůčky. Jak si všiml Jakub Machek, i když tra diční denní tisk začnou doplňovat typicky velkoměstské večerníky, tak obdoba ryze metropolitních novin
V Praze se tak na prahu dvacátého století turista ocitá uvnitř wannabe metropolis 98
Ukázka elektronické knihy
inspirovaných bulvárním žurnalis mem se v Praze neuchytí a nahradí ji senzační týdeníky. Navíc se původně kosmopolitní fenomény — svou pod statou příznačné sociální a politickou bezpředsudečností a nezaujatostí — dostanou mezi horoucí mlýnské kameny dvou militantně hlučných nacionalismů. Fotbal, řecko‑římský zápas a vzpí rání, cyklistika i automobilismus tak sice přivádějí fanatické davy diváků v mrákotný úžas, jenže atletické hvězdy se paradoxně v mediálním pře divu internacionálního komerčního sportu a masové konzumní kultury stávají opět jen „syny národa“. Pražský sportovní tisk činí ze sportu — jinak živeného logikou mezi(nad)národ nosti — zase jen národní spektákl a ring krátkozrakých nacionalismů. Na pražských předměstích sice prů běžně vyrůstá asi dvacet beznadějně vyprodávaných dřevěných lidových arén, jenže vibrující mnohojazyčná varietní kultura s pouze jedním luxusním divadlem Théâtre Variété v Karlíně jinak schází na úbytě. Roku 1906 si tak fejetonisté Sportovního světa lámou hlavu: Zábavních podniků a rozmanitostí nemá Praha nadbytek, toť dávný stesk, jemuž však asi ještě dlouho nebude odpomoženo […]. Je za‑ jímavé např., že Variété po pěta‑ dvacetiletém působení v městě tak význačném, jako je Praha, nemá vůbec konkurenčního podniku. Ostatně s divadly není jinak. Do ne‑ dávna postačovalo celé Praze jediné Národní divadlo! A senzační materiál chybí i znudě ným glosátorům v redakci kulturního týdeníku Časovosti: „Ale co naplat, Praha jest fádní, večer není kam jít, v Národním divadle, ve svém kroužku v hostinci nemůžeš také každý den sedět — co dělat? Kam skočit? — i co, z dlouhé chvíle půjdeme do Variété.“ Senzačně ‑pikantní tisk a lechtivé bedekry, jako je Pikantní průvodce po Praze z roku 1904, tak musí metropolitní fluidum logicky pumpovat uměle, z vykonstruovaného obrazu velko města pulzujícího erotikou, neřestí, hříchem a prostopášnou zábavou