„A co když nás nějaká předtucha dnešních lidí nutí myslet na smrt?“ Viděl, jak jí tenká sukně obepíná stehna, viděl oblost těch stehen, viděl, jak jí modrý svetřík žárlivě svírá prsa, a vzpomněl si, jak vypadala, když byla volná a současně tou volností zděšená. Nad uchem mu zafuněl pes. Aniž spustil z dívky oči, natáhl Víťa ruku, aby chytil za tu srst páchnoucí větrem. Vtom mu pes znovu chňapl po ruce. „Taky tě miluje,“ řekla. „A kdo ještě mě miluje?“ „Všichni tě milují. I ta Zuzka, se kterou jsi mě vídal.“ „A ty?“ „Musíš se smířit s tím, že já milovat neumím.“ „Hrom aby do vás, to je ale nestydatost!“ zlobil se Silvek. „Ani vám nevadí, že jsem tu ještě já? Ty chudáku, ty věštče z Kotěhůlek, vždyť ona si z tebe dělá srandu! Včera večer vyznávala lásku mně!“ Zvedla ruce, aby si sepnula vlasy, které jí rozcuchal vítr. Ten docela obyčejný pohyb připadl Vítkovi podivně neslušný a jakoby odněkud, bůhví odkud, dobře známý svou vzrušující mocí. „Ano, včera jsem milovala tebe, ale teď už tě nemiluju. Musíme domů, slunce zapadá.“ „Ty na mě tak hned nezapomeneš, ty mazaná maloměšťačko, ty prohnaná koketo, ty salonní panno,“ rouhal se bratránek Silvek, když zvedal své kolo. Potom sešli z cesty a začali šplhat vzhůru po mírném úbočí s vylínalou trávou, aby to měli blíž. „Co myslíš, proč přijel?“ otázal se Vítek tiše psa, který s nepochopitelnou zarputilostí držel v zubech jeho ruku. „Škádlí se, žertují, navzájem se popichují, a já pak dostanu kopačky buď od mladého pána, nebo od slečinky.“ Nevraživě pohlédl na bratránka Silvka, který tlačil kolo do kopce s čelem urputně svraštělým, pod hustým vodopádem 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289178
rozcuchaných vlasů, které mu sahaly až po bradu zdobenou dolíčkem, teď plným potu. V Železniční ulici, té, která vedla na horní předměstí, najednou kdosi zvolal od plotu zarostlého psím vínem: „Pane Vítku, pane Vítku, máte čas na slovíčko?“ Stál tam pan Jindřich a vedle něho se leskl nikl opravené motorky, toho hrůzného stroje rodem snad z pekla, zdroje autority dopravního technika. Pan Jindřich měl široký masitý obličej, nádhernou hřívu věčně mastných vlasů a dost korpulentní postavu. Bylo v něm trochu ženy, mnoho muže a špetka zvířete. „Tak tě tedy nebudeme zdržovat,“ řekla Alina. „Děkujeme za projížďku.“ „Já děkuju,“ řekl a odevzdal jí kolo. „A mladému pánovi taky.“ „Hele, víš co, polib mi prdel,“ dožral se bratránek Silvek. „To ty ze sebe děláš mladýho pána, to ty chceš zobat panský hovno jako konipas!“ Vztekle vyrazil kupředu a za ním Alina, překvapená jeho výbuchem. Teprve před zatáčkou se otočil, dlouze se zadíval na Vítka a pak objal sestřenku volnou rukou. Kráčeli pomalu vzhůru, z obou stran zacloněni koly. „Pane Vítku, na slovíčko,“ ozval se zase dopravní technik. Vítek přistoupil k plotu, za nímž hrálo z gramofonu tango, které bylo ještě donedávna v módě, Podzimní růže, růže smutné, žluté. Na druhé straně seděli u zahradního stolku sestry dvojčata, Gréta, Ljovka a Engel. „Pojďte k nám!“ vykřikl Ljovka. „Oslavujeme příchod jara!“ Pan Jindřich se dvojsmyslně usmál a Vítka se zmocnil nepříjemný pocit. Z tohoto člověka, který se oblékal ostentativně elegantně, choval se pokorně i pyšně, roztržitě i ostražitě, nesměle i agresivně současně, vanul podivný neklid. „Ale ale, pane Vítku, copak vy to máte za tajnosti?“ zakroutil hlavou obdivně i vyčítavě. „Jaké tajnosti?“ zeptal se Vítek nepříliš jistě. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289178
„Pročpak jste byl u Volodka?“ „U jakého Volodka?“ „No u toho. Jen se nepřetvařujte.“ „Já se nepřetvařuju a nevím, oč vám jde.“ „Vždyť jste tam byl, nač to zapírat.“ „Kdy?“ „No, u jeho manželky. V ulici Subocz číslo sedm.“ Se slavnostním hučením prolétl kolem první chroust. Slunce už se pomalu rozpouštělo nad dubovým hájem. „To byla jeho manželka?“ „Manželka nemanželka, žije s ní na hromadě. A vy jste tam šel a byl jste tam aspoň čtvrt hodiny.“ „Nějaký člověk mi pro ni dal u Ostré brány balíček.“ „Byl černý jako Tatar? Ve vojenských kalhotách?“ „Jak to víte?“ „Já vím spoustu věcí,“ usmál se pan Jindřich a popotáhl si hedvábný šátek na krku. „Už to víckrát nedělejte. Mohl byste z toho mít oplétačky.“ Engel se prodral keřem šeříku. „Dámy nechávají prosit, propánajána, že vám není hanba!“ „No tak pojďte,“ pravil technik najednou náramně srdečně a šťouchl do Vítka. „Pověděl jsem vám to jenom ze sympatie, pane Vítečku, já vás mám opravdu moc rád. Leckomu jsem už v životě pomohl.“ V hustém červeném světle seděli pod jabloněmi u jednonohého křivého stolku. Cecílie a Olympie poslouchaly gramofon, který zpíval plechovým hlasem: Podzimní růže... jsou jak tvoje ústa sladká... Ljovka držel Cecílii diskrétně kolem pasu a jeho prsty nenápadně šplhaly k jejímu poprsí, využívajíce jejího večerního okouzlení. Gréta krátkými doušky upíjela rybízového vína. „Tak co, dámičky?“ začal pan Jindřich. „Psst, ticho,“ zašeptala Cecílie s pohledem upřeným na žlutý okraj oblohy, k němuž se přilepily měděné drobty oblaků. 99
Ukázka elektronické knihy