Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289104
7
Muzikoterapie a sociální práce „Hudba je řečí pro tento svět, právě ona je jazykem srozumitelným tam, kde už srozumitelnost neočekáváme. Právě ona je objevitelkou schopností, které jsme již zapomněli.“ Jiří Pilka
Sociální práce je velmi široká disciplína. Zabývá se vztahy mezi jednotlivci, skupinami, ale i společenstvími. Tento obor musí zohledňovat aktuální společenské jevy. Výrazným fenoménem aktuálního období je stárnutí populace, proto je třeba více se zabývat problematikou osob dříve narozených, vztahy jiných generací k této skupině a naopak. Obor sociální práce se snaží o prosazování sociální spravedlnosti, zlepšování kvality života a rozvíjení plného potenciálu každého člověka. Muzikoterapie a působivost hudby na člověka může k tomuto cíli významně přispět. Na začátku si díky Slovníku sociální práce ujasněme, co si pod pojmem „sociální práce“ máme vlastně představit: „Sociální práce – společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanosti aj.). Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu.“ (Matoušek, 2003; 213)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289104
98 Muzikoterapie v praxi
7.1
Malé zamyšlení z pohledu filozofické antropologie
Obor muzikoterapie se přirozeně dotýká základního vztahu člověk a hudba. Jako muzikoterapeuti se často ptáme: Čím a jak může být člověk ovlivňován, formován, utvářen, léčen, ale také zraňován a deformován? O mimořádné síle a působivosti hudby byly již napsány hromady knih a studií, nemluvě o tom, že dnes – vlastně poprvé v dějinách – žije euroatlantická civilizace ve světě, který se zdá být hudby plný. Nad tím, je-li to dobře, či nikoliv, se zamyslíme v souvislosti s masovým „kulturním průmyslem“, který je v dějinách hudby poměrně novým fenoménem a původně se jevil jako něco nemožného. Text vychází z autorčiny práce (Gerlichová, 2011).
7.1.1
Klady a zápory života v „hudbě sfér“
V každých dějinách filozofie se dočteme, že v evropské kultuře se o vztahu filozofie a hudby poprvé uvažuje u tzv. pythagorejců. Nevíme mnoho, většina našich informací pochází z pozdějších komentářů, nicméně základní „kostru“ pythagorejské filozofie je možné rekonstruovat. Podstatné z hlediska našeho tématu je, že pythagorejci „aplikovali systém čísel na svět (univerzum)“ a hned po prostorových vztazích, jež jsou číselně určeny a vyjádřitelné, uvádějí hudební vztahy. Pythagorejci tedy užívali hudby jako „psychologicko-pedagogického prostředku“. Pythagoras byl první, kdo poznal, že hudební vztahy, tyto slyšitelné rozdíly, lze matematicky určit, že „naše poslouchání souzvuku a disonance je matematickým srovnáváním“. Uvážíme-li, že jde o myšlenky formulované asi kolem roku 540 př. Kr., pak jde o „nález“ nepochybně udivující. Pythagoras nejenže zformuloval filozofickou hypotézu, pokusil se ji empiricky ověřit tím, že poslouchal souzvuk úderů kladiv v kovářské dílně a odtud odvodil myšlenku, že tíže kladiv, která vydávají určitý souzvuk, lze vázat na matematicky vyjádřitelný poměr tónů. Samozřejmě, že pythagorejský filozof tak objevuje naprosto zásadní vztah „hudba – kosmos“, protože „…v systému nebeských sfér je vše určeno číselnými vztahy, jež nutno chápat v jejich vzájemné nutnosti; je to systém vztahů, který právě tak tvoří základ a podstatu toho, co je slyšitelné – hudby. Že sféry zpívají, že jejich pohyby jsou tóny – to se rozumu může zdát tak nasnadě jako klid Slunce a pohyb Země, ač obojí odporuje výpovědi smyslů.“ (Hegel, 1961; 209) Soudobá astrofyzika pravděpodobně názory pythagorejců již nejspíš nesdílí, ale představa kosmu jako souhry „hudebních sfér“, které znějí a rozeznívají i nás, je povznášející doposud. U pythagorejců nadto najdeme drobnou poznámku, která jakoby překročila staletí a přesáhla do naší doby – pythagorejci si ovšem položili otázku, která se vnucuje: Jak to, že onu „hudbu sfér“ neslyšíme, že ji spíše předpokládáme, než abychom ji smyslově vnímali? Hegel má (v souladu s pythagorejci) tuto odpověď: „Neslyšíme tu hudbu, protože v ní sami žijeme, jako si kovář zvykl na své rány kladivem. Neslyšíme ji, protože patří k naší substanci.“ (Hegel, 1961; 210) V čem tkví aktuálnost té myšlenky? Každá „aktualizace“ je samozřejmě současně významovým posunutím. Pythagorejci pravděpodobně měli na mysli to, že nemůžeme slyšet hudbu, jejíž jsme „součástí“. Patříme totiž sami do hudebních sfér, jež utvářejí kosmos a jejichž jsme i my „podílníky“, nikoliv tvůrci. Aktualizace této myšlenky vychází pouze z teze, že dnes jsme obklopeni hudbou, kterou neslyšíme, protože
Ukázka elektronické knihy