a podala mi brožurku letního programu na Stanfordově univerzitě. „Měla by ses tam přihlásit už příští rok, po třetím ročníku. Dost by ti to mohlo pomoct při přijímacím řízení na univerzitu,“ informovala mě. „Znám se s ředitelem a mohla bych tě osobně doporučit.“ Položila jsem si brožurku na polici, jednou začas jsem ji vytáhla a prohlížela si studenty na obálce. Měli stejná fialová trička, zářivé úsměvy ve tváři, batohy plné učebnic a ramena zaklesnutá jeden do druhého. Samozřejmě bylo studium příliš drahé, ale přesto jsem tehdy poprvé měla dojem, že je v mé moci na tenhle život dosáhnout. Třeba si nějak poradíme. Matka zářila štěstím. „To je moc dobře. Jsem na tebe tolik pyšná, miláčku.“ Její úsměv byl neuvěřitelně ryzí, neuvěřitelně nadšený mými byť i jen nejmenšími úspěchy. Vzpomněla jsem si na Judith Lieblingovou. Moje matka měla možná spoustu chyb, ale rozhodně nebyla chladná. Nikdy by mě neshazovala, nikdy by mě nenechala tahat za kratší konec. Naopak na mě všechno sázela, znovu a zas. A teď jsme si tady konečně vytvořily něco jako rodinné hnízdečko, teplé a chráněné před okolním světem. „Co kdyby ses dneska hodila marod, zůstaly bychom doma a podívaly se na nějaký film?“ navrhla jsem jí. Matka se zatvářila ztrápeně. „Na to je pozdě, miláčku. Manažer se může pominout, když někdo nepřijde do práce. Ale v neděli mám volno, takže si můžem zajet do Cobblestonu a mrknout se, co tam dávají v kině. Myslím, že zrovna běží nějaká bondovka. Objednáme si předtím pizzu.“ Svěsila jsem ruce. „Jasan.“ Časovač na sporáku zapípal a máma začala slévat makarony. „Jo, a jestli dneska přijdu později, tak neměj strach. Nabídla jsem se, že vezmu šestnáctku.“ Nasadila zářivý úsměv a odnesla hrnec ke dřezu. Horká pára jí ovívala tvář. „Místo brambor teď budou makarony!“ ___ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289099
Jednou v polovině dubna jsem se rozhlédla a uvědomila si, že přišlo jaro. Vrcholky hor byly stále osazené ledovými krustami, ale dole na úrovni jezera už dešťové přeháňky spláchly i poslední závěje. S příchodem nové sezony jako by se i ze Stonehavenu stal úplně nový dům. Nadešel letní čas, a když jsme se odpoledne vraceli ze školy, byl palác stále zalitý slunečním světlem, které sem dopadlo přes vzdušné borovice. Viděla jsem, jak se zelený trávník šíří jako roztažená deka od domu až ke břehu jezera, jako by se probouzel ze zimního spánku. Podél cestiček se objevily fialky, které tam zasadil neviditelný zahradník. Celý dům náhle působil méně zlověstným, a ne tolik utiskovatelským dojmem. Anebo to možná bylo tím, že jsem se teď ve Stonehavenu cítila příjemněji. Když jsem kráčela po schodišti vzhůru, už jsem nebyla tak vystrašená a batoh jsem začala odhazovat pod schodiště vedle Bennyho, jako by tam odjakživa patřil. Dokonce jsem se znovu setkala s jeho matkou – ploužila se prázdnými pokoji jako duch a v každé ruce nesla vázu. Benny mě informoval, že matka prochází osobnostní proměnou, kdy tahá nábytek z jedné strany pokoje na druhou a zase zpátky. Když jsem ji pozdravila, jen pokývala hlavou, otřela si hřbetem předloktí tvář a zanechala na ní šedivou šmouhu. Jednoho nedělního rána na začátku jarních prázdnin jsme si zašly s matkou do Syd’s na bagely a kafe. Zatímco jsme čekaly na objednávku a máma flirtovala s přívětivým vedoucím kavárny, přes hlasy ostatních zákazníků jsem zaslechla Bennyho, jak na mě volá jménem. Otočila jsem se a spatřila ho ve frontě za sebou. Stál tam s holkou, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Přistoupila jsem k němu a tu divnou holku si prohlédla. Připadalo mi, že není místní – byla celá taková naleštěná a blyštivá jako soška Oscara. Vlasy, nehty, líčení, po všech stránkách byla upravená k maximální dokonalosti. Na sobě měla jen džíny a dlouhé tričko s logem Princetonské univerzity, ale přesto z ní vyzařovaly 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289099
prachy, což jsem u Bennyho nikdy necítila. Možná to bylo moderním střihem džínů, třpytivým diamantovým náramkem pod rukávem trička nebo vůní kůže stoupající z její peněženky. Vypadala jako modelka z titulní strany nějaké prestižní univerzity, oslnivá, čistá a sebejistá. Když jsem k nim přistoupila, dívala se právě na displej svého telefonu a hluk v kavárně zjevně vůbec neregistrovala. Benny mě vzal kolem ramen a mezi námi dvěma začal těkat očima. „Nino, to je moje sestra. Vanesso, to je moje kamarádka Nina.“ Takže starší sestra. No samozřejmě. Zmocnily se mě protichůdné emoce – touha, aby mě měla ráda, touha být jí, vědomí, že jí nikdy být nemůžu, a nakonec i vědomí, že bych být jí chtít neměla, a přesto si to přeju. Vypadala přesně jako budoucnost, kterou pro mě matka vysnila, a její přítomnost na tomto místě jako by mi měla připomenout, jak beznadějně jsem tomuto cíli vzdálená. V tu chvíli Vanessa zvedla hlavu a konečně si všimla, že její bratr drží někoho kolem ramen. Neuniklo mi, že se v jejích velkých zelených očích cosi zablesklo – překvapení, možná i potěšení –, ale tato jiskra rychle pohasla, když si mě Vanessa prohlédla pozorněji. Měla dobré vychování, takže se nesnížila k nápadnému civění, ale já jsem i tak okamžitě poznala, že tahle holka má ve zvyku každého hodnotit podle vlastních měřítek. Hloubavost a zvědavost z ní doslova čišely. Cítila jsem, jak sčítá prvky tvořící součást mé množiny a vychází jí výsledek, který je příliš nízký na to, aby jí stál za bližší zájem. „Těší mě,“ řekla nepřesvědčivě. A tím se mnou skončila. Opět sklouzla pohledem k telefonu a bezděky o krok ustoupila. Zaplanuly mi tváře. Možná vůbec poprvé jsem si uvědomila, že všechno na mém vzezření je úplně špatně. Byla jsem příliš silně a nevkusně nalíčená, nosila jsem oblečení, které mi mělo zakrýt boky a břicho a působilo pytlovitě, vlasy jsem neměla chic ani cool, protože jsem si je poničila obyčejnou barvou z drogerie. Zkrátka jsem vypadala lacině. 99
Ukázka elektronické knihy