Rivalové Akademici Jirásek a Diviš patřili dlouhá léta mezi naše nejlepší chirurgy. Oba působili na pražské lékařské fakultě a každý stál v čele jedné z chirurgických klinik. Jednou při státní zkoušce na II. chirurgické klinice se přišel na její průběh podívat i sám profesor Jirásek. Bulharský student neměl zcela jasno o marsupializaci, a protože říkal vyslovené nesmysly. Profesor Diviš se mu snažil vše objasnit. Když metodu popsal, obrátil se k akademikovi Jiráskovi a s nepřehlédnutelnou ironií pravil: „V tom se shodneme i my s profesorem Jiráskem.“
Jako zajíc Bývalý přednosta II. chirurgické kliniky, nástupce Divišův, profesor J. Lhotka, byl pro ty, kteří ho znali jen zdálky a z čistě pracovního styku, vážným a důstojným profesorem. Málokdo ví, že v době svého mládí se jevil poněkud jinak. Za války býval sekundářem na chirurgickém oddělení nemocnice Pod Petřínem. Jeho šéfem byl docent Vahala, vynikající chirurg a noblesní člověk, dalo by se říci aristokratického vystupování. Docent Vahala Lhotku vychovával k obrazu svému, a tak někdy bývaly vztahy mezi nimi napjaté. Pro příčinu dnes již nejasnou zorganizoval Lhotka odvetu. Pečlivě zabalil do úhledného balíčku několik velkých dlažebních kostek a doručil je docentu Vahalovi. Byl leden či únor válečného roku, co jiného to mohlo být než pozornost ze zabíjačky od vděčného pacienta! Docent Vahala ani balíček nerozbalil a odnesl ho do svého auta. (Někteří lékaři i za okupace měli povolení k provozu auta.) Mezitím Lhotka drobným a neškodným zásahem učinil auto nepojízdným. Odchod docenta Vahaly pečlivě sledoval a vykloněn z okna prvního patra radil docentu Vahalovi, který o anatomii a fyziologii automobilu neměl nejmenší ponětí, co má dělat. Zkontroloval stav benzinu, kabely, svíčky a další věci, které mu Lhotka ochotně poradil. Když už bylo skotačení kolem auta dost, zkonstatoval Lhotka, stále ještě vykloněn z okna: „Takhle to auto neopravíme, pane docente, budete muset jít domů pěšky.“ A docent Vahala Lhotkovi poděkoval za veškerou pomoc a obtížen balíkem, kráčel k domovu. Při jedné oslavě na oddělení dr. Lhotka „umřel“. Ve stavu hluboké areaktivity mu ostatní účastníci večírku nalakovali nehty na nohou červeným lakem. Ráno přišel docent Vahala na vizitu, leč Lhotka nikde. Tvrdě vyspával zátěž minulé noci. Vyděšené sestry přiběhly pro Lhotku: „Honem, pan docent je už na vizitě, čeká na vás.“ Dobrý chirurg musí být pohotový, v několika sekundách musí být v akci. Spal oblečen v bílém, stačilo navléknout plášť, a jelikož bylo léto, skočil do opánků. Za okamžik stál na pacientském pokoji před docentem Vahalou, který byl těsně před explozí. Zdrcujícím pohledem si změřil Lhotku od hlavy k patě. Ten sledoval jeho pohled, a když zjistil stav svých terminálních částí, sedl na bobek, nalakované prsty přikryl dlaněmi a na bobku odhopkal z pokoje.
Bilance moudrého chirurga Členem habilitační komise přednosty chirurgické kliniky nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského Pod Petřínem, docenta Chaloupky, byl známý pražský chirurg, profesor Š. Jak bývá zvykem, po úspěšné obhajobě pozval novopečený docent členy komise a další sympatizanty na slavnostní oběd. Pochopitelně přetřásalo se všelicos, ale nejvíce se vzpomínalo na krásné i strastiplné okamžiky v životě chirurgů. V jednu chvíli se k docentu Chaloupkovi naklonil profesor Š. a řekl mu lidsky krásnou větu: „Kolego, nelituji nočních služeb, ve kterých jsem musel pracovat, lituji těch, ve kterých jsem nemohl milovat!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289040
Vyhecovaný K chirurgické klinice nemocnice Pod Petřínem se váže i následující historka. Není to tak dávno, co na toto pracoviště nastoupil na přechodnou dobu čerstvý absolvent lékařské fakulty. Byl velice důvěřivý, a to byla voda na mlýn klinických vtipálků. Když si asi po 2 měsících pobytu stěžoval v kolektivu lékařů, že dosud nic závažnějšího neoperoval. Byli to právě oni, kdo ho informovali, že si musí o nějakou závažnější operaci říci přednostovi rezolutněji, aby mu dokázal svoji odvahu a odhodlanost řešit i komplikované situace. Když se pak v následujících dnech při ranním hlášení určovala operační skupina pro jeden velice složitý a neobvyklý případ, ukázalo se, že nejzkušenější byli vypsáni pro výkony na čistých sálech, ale právě tento výkon musel být proveden na sále septickém. Šéf přemítal, jak zapeklitou situaci vyřešit, a to byla chvíle, kdy starší kolegové, zmínění dobráci, znovu popíchli začátečníka slovy: „Ludvíku, teď máš svoji velkou šanci!“ Zmíněný lékař povstal a silným hlasem a odhodlaně pronesl: „Tak já to tedy udělám, pane docente!“
Módní přeliv Docent M., mající plnovous, jednou na chirurgické ambulanci nemocnice Pod Petřínem ošetřoval svého známého genciánovou violetí. Jelikož lampa nad lehátkem byla špatně nastavená, začal její polohu upravovat, ale bohužel s již otevřenou lahvičkou violeti. Při nastavování lampy si pochopitelně celý obsah lahvičky vylil na obličej a hlavu. Celou noční službu mu ambulantní sestry ochotně různými prostředky myly obličej i vlasy, avšak vousy, ještě při ranní vizitě s modrým odstínem, byly sledovány s velikým údivem pacientek.
Kolektivní rozpaky Doktor T. z chirurgie Pod Petřínem byl jako vedoucí služby v noci volán mladým sekundářem na ambulanci k pacientovi se zcela nejasnou symptomatologií. Aby si mohl uspořádat své úvahy a získal čas k dalšímu postupu, vzal nemocného za zápěstí a měřil mu pulz. Čím déle tento manévr trval, tím nápadnější byl neklid okolostojícího personálu. Mladý sekundář po chvíli šeptem taktně staršího kolegu upozornil, že pacient je po amputaci horní končetiny a vážený lékař mu měří pulz na protéze.
Silná káva Ve věčném rivalství chirurgů a internistů se traduje bezpočet příběhů a vděčná laická veřejnost se zpravidla dobře baví. V našem příběhu se tentokráte pobavili sami aktéři. Všechno se seběhlo přibližně asi takto: Na chirurgické klinice nemocnice Pod Petřínem se diskutovalo o nemocném s podezřením na krvácení do zažívacího traktu, který byl přijat pro podezření na melénu, tedy na stav, kdy je přítomna natrávená stolice v konečníku. Tu však již na chirurgii nikdo neprokázal, a proto bylo rozhodnuto o přeložení nemocného na internu. Za tím účelem byl přizván interní konziliář, který měl stav pacienta před přeložením posoudit. Konziliář doktor L. vyšetřil nemocného a odebral se na inspekční pokoj, aby sdělil chirurgům svůj názor. Vstoupil do dveří se zdviženým ukazovákem (bez rukavice), který byl potřísněn kašovitou hmotou prokazatelně melenózní barvy. Tuto hmotu olízl, ochutnal, spolkl a pravil: „Kolegové, jedná se bezpečně o melénu, nemocného ponechávám na chirurgii!“ Pochopitelně to vyvolalo rozpaky i odpor a všichni se od uvedeného lékaře odvraceli. O něco později se vše objasnilo. Lékař obdržel bezprostředně před vyšetřením od jednoho vděčného pacienta sklenku tmavých švestkových povidel a využil je k vtipnému řešení dané situace.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289040
Všichni ocenili jeho smysl pro srandu. Inovace léčebného postupu u infarktu myokardu V roce 1967 byl o noční službě na ambulanci interní kliniky FN Pod Petřínem akutně přivezen známý, slavný herec ND Zdeněk Štěpánek a bolestmi na hrudi. Okamžitě byl k Mistrovi povolán sám přednosta interní kliniky prof. Vladimír Jedlička a současné i přednosta chirurgické kliniky a hlavně veliký, dlouholetý přítel Štěpánka prof. Vahala. Po zhlédnutí natočeného EKG oba zjistili, že se jedná o nevelkou akutní ischémii myokardu. Tuto závažnou zprávu se odhodlal svému příteli zvěstovat prof. Vahala se slovy: „Zdeňku, jedná se o akutní infarkt – a budeš muset zde tedy zůstat.“ Do té doby na lůžku podřimující Štěpánek se okamžitě probral, posadil, vytřeštil oči a svým charakteristickým hlasem zvučně pronesl: „Cožééé?? Infarkt?? Tady zůstat?? H…o!! Pojď, ukážu ti, jak já léčím infarkt!!“ A s těmito slovy hbitě opustil lůžko i nemocnici, aniž by mu v tom byl někdo schopen zabránit. Za doprovodu prof. Vahaly se odebral do svého bytu nedaleko Kampy. Následující den byl při ranním hlášení prof. Vahala nápadně bledý a unavený – Štěpánkova léčba infarktu byla asi velice náročná. A Mistr žil v pohodě a bez problémů ještě více než rok …
Neplánovaný ohňostroj Před mnoha lety se na chirurgické klinice FN Pod Petřínem podrobila abdominální operaci známá a krásná herečka Irena Kačírková. Asi 5. den po operaci se rozhodl její kolega – herec Eduard Cupák, že jí zpříjemní nemocniční pobyt možností sledovat televizní programy, Přišel za ní do nemocnice na návštěvu a přinesl jí malý, tehdy oblíbený televizor Šilelis. Je nutné dodat, že v oné době se postupně elektrické napětí jednotlivých částí Prahy přepojovalo ze 120 V na 220 V. Cupák bydlel ve Sněmovní ulici, kde bylo ještě 120 V, avšak nemocnice byla již přepojena na 220 V. To Cupák však nevěděl, a tak nepřepojený televizor zapnul. Následoval veliký ohňostroj na nemocničním pokoji za údivu Cupáka a hlasitého smíchu Kačírkové. Její smích však přešel rychle do nadávek pro velké bolesti v cukající se čerstvé operační ráně.
Vahala filolog Prof. Vahala byl kdysi rovněž krajským chirurgem s povinností zkoušet i atestace 1. stupně z chirurgie. Součástí této zkoušky byla i zkouška znalostí ruského jazyka. Prof. Vahala byl známým odpůrcem totalitních praktik tehdejšího režimu. Při častých výčitkách, že málo respektuje výsady sovětského zdravotnictví, se vždy hájil tím, že ve své klinické knihovně má i objemnou učebnici chirurgie v jazyce ruském. Při jedné atestaci byl přísedícím i prof. Pavrovský – známý znalec sovětské chirurgie a jazyka ruského. Zkoušený adept dostal při atestaci i překlad z kapitoly v ruském jazyce. Adeptovi byla předložena zmíněná, slavnostně vyjmutá učebnice z knihovny a měl překládat určenou kapitolu. Koktal, vyjadřoval se více než nejasně a bylo zřejmé, že překlad je nad jeho síly. Prof. Pavrovský si vzal učebnici – zadíval se do ní, usmál se, otočil se k prof. Vahalovi a tiše mu zašeptal: „Zdeňku, vždyť je to bulharština!“. Vahala posmutněl a zapsal zkoušejícímu mlčky „za jedna“ ...
Výrok hodný džentlmena Primář chirurgického oddělení Nemocnice Na Františku, mající smysl pro humor, čas od času chodil, mlčky pozoroval své podřízené, jak si na operačním sále při jednotlivých operacích vedou. Někdy poradil, někdy povzbudil, jindy mlčky pozoroval. Jednou pozoroval operační skupinu, která se dosti trápila s banálním operač-
Ukázka elektronické knihy