„Jak?“ zeptám se. Na to nemá odpověď. A Faiz má pravdu, Parí se chová divně. Nikdy neporušuje pravidla a vždycky dělá to, co po ní dospělí chtějí, i když je to nějaká pitomost; jako třeba že si večer celou minutu mačká prsty nos, protože to po ní chce její máma. Její máma tvrdí, že Parí má moc velký nos, a když si ho bude mačkat, bude ho mít malý a úzký. Parí říká, že je to nesmysl, ale stejně to dělá. Dorazíme k frontám před školní bránou. Kolem seřazených dětí klopýtá sem a tam muž ve zmuchlané bílé bavlněné košili a podobně zmuchlaných khaki kalhotách, drží fotku a jednomu po druhém nám ji strká pod nos. „Neviděli jste mého syna? Neviděli jste ho?“ naléhá hlasem tak ochraptělým, jako by celé hodiny křičel. „Ómvír, neznáte ho?“ Je to žehlič. Pokusím se podívat na Ómvírovu fotku, ale žehličovi se třesou ruce a já vidím jen modrohnědou šmouhu. Než ho stihnu požádat, aby ji podržel klidně, popojde a začne mluvit na někoho jiného. „Ztrácí se před očima,“ zašeptá Faiz. Vážně se zdá, jako by se žehlič s každým krokem zmenšoval. „Musíme to nějak zarazit,“ řekne Parí. „Hán, Džaji?“ „Co kdybychom si nejdřív promluvili s Ómvírovými spolužáky?“ navrhnu, převážně proto, že se bojím utratit máminy peníze. „Třeba jim prozradil, kam se chystá. To je správnej způsob, jak vést vyšetřování.“ Podívám se na žehliče a pomyslím na máminy rupie pro případ, že by se něco stalo, které mám srolované v krabičce s pomůckami na geometrii. V krku mám knedlík, který nedokážu vykašlat. — 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289016
Ómvírovi spolužáci ho moc neznají, protože do školy skoro nechodí. Parí vytáhne sešit a zapíše si, co nám řekli. Koutkem oka mrknu na její poznámky, které jsou plné otazníků:
tanečník? Hrithik? Juhu? Bombaj? Boogie-Woogie Kids?
Boogie-Woogie Kids je televizní taneční soutěž, ale Ómvír nemusí jezdit do Bombaje, aby se do ní mohl přihlásit. Konkurzy se konají úplně všude, dokonce i v městečkách s jedním obchoďákem nedaleko vesnice náná-nání. Ómvírovi spolužáci tvrdí, že jeho zmizení je to nejlepší, co se mohlo stát. „Příště ho uvidíme v televizi. V půl devátý v sobotu večer,“ řekne zadýchaně jeden kluk. „A bude mít stříbrnou košili,“ dodá jiný kluk, „a zlatý kalhoty.“ Jsou starší než my, a taky hloupější. Faiz vůbec nepomáhá. Hraje na chodbě před třídou kriket a posílá vymyšlený kriketový míček k neviditelnému pálkaři. Při shromáždění nám ředitel káže o tom, jak nebezpečné je utíkat z domova. „Naší školou se šíří epidemie,“ hromuje. „Děti si myslí, že je čeká život celebrit, když odjedou vlakem do Bombaje. Nejspíš vám to připadá jako prázdniny, život bez učení, bez zkoušek, bez učitelů“ – někdo zajásá a všichni se otočí po zdroji toho zvuku – „ale nemáte tušení, jaké hrůzy na vás čekají za těmito zdmi.“ Pomyslím na Parin zápisník. Možná bych si měl taky 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289016
nějaký pořídit, ale strašně nerad píšu a dělám chyby v pravopise. „Vláda nařídila uzavření všech škol ode dneška až do úterý kvůli smogu,“ říká ředitel. „Ten smog nás zabíjí.“ Studenti jásají. „Ticho,“ nařídí ředitel a jásání ještě zesílí. Právě proto nezačal svůj projev nejdůležitější zprávou. Když shromáždění skončí, v neuspořádaných řadách odejdeme do svých tříd, abychom si posbírali věci. „Džaji, musíme jet do města dneska,“ prohlásí Parí. „Vrátíme se, než přijdou rodiče domů. Takovouhle příležitost už nikdy nedostaneme.“ „Tvoje máma bude brečet a křičet, jestli zjistí, že jsi pryč,“ upozorním ji. To je pravda. Parina máma brečí kvůli všemu: když je někdo v televizním seriálu smutný; když Parí dostane výborné známky; když Parin táta chytne rýmu; a když nějaká čáčí nebo čáča v našem bastí umřou na tuberkulózu, horečku dengue nebo tyfus. V našem bastí číhá spousta nemocí, které jen jen čekají, až budou mít šanci na někoho padnout a zabít ho. „Máma na to nepřijde,“ řekne Parí. „Co kdybys jel s náma?“ navrhnu Faizovi, přestože se mi ani trochu nechce platit za jeho jízdenku. „Já vám říkám, že to byl džin,“ odpoví Faiz. „A toho na Fialový lince nechytíte.“ „Co by mohl džin chtít po Bahádurovi a Ómvírovi?“ namítne Parí. „Džinové maj rádi temný místa, a tak zatahujou děti do prázdnejch podzemních jeskyní, vytasí svoje dlouhý zuby a pak je to chramst-chramst-chramst,“ řekne Faiz. „Tohle je pitomý dokonce i na tebe,“ sdělí Parí Faizovi a obrátí se ke mně. „Džaji, teď máš šanci pustit se 102
Ukázka elektronické knihy