docházet k rozkladu tohoto povýtce personalistického přístupu,194 přičemž personalistické rozvrhy postupně nahradil mýtus; mýtus je tak vlastně vyprázdněnou náhražkou. Potíž tkví v tom, že vrátit se k onomu ztracenému výkladu již nelze: naše původní zkušenost, zkušenost zčásti přítomná ještě i v dětství, je ztracena. Zbývá jen podržet tento postřeh týkající se našeho původu a vycházet z něj při dalším zkoumání či se k němu případně vrátit jinou cestou.
194 Ontologie pokládající personu za základ je personalismem s tím, že personalismus klade do samotného středu osobu a dění mezi osobami představuje veškerou další skutečnost. A. C. Knudson: The Philosophy of Personalism: A Study in the Metaphysics of Religion, New York: The Abignon Press, 1969.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289012
§ 14 En arché …
195
Vrátit se zpět sice nelze, avšak má cenu pokusit se o představu počátečního stavu čili toho, co asi předcházelo zběsilé jízdě s kopce dolů dějinami až po nynější dobu. Jistě je to určitá konstrukce a argumenty na její podporu se dají najít jen v prožitcích každého z nás. Je tudíž třeba se do osobních prožitků hlouběji ponořit. Východiskem této knihy načrtnutým hned na začátku je, že z celkové zkušenosti se postupně vyčleňují prožitky coby její součásti. Zároveň je třeba počítat s tím, že každý prožitek je událostí a že událost má svého autora; autora by tudíž měla mít i veškerá zkušenost a dalo by se hádat, kdo by za zkušeností vůbec měl stát. Co paměť lidstva sahá, zdálo se, že za vším je určitá bytost a že tou bytostí je Bůh, Bůh stvořitel a úběžník snažení každého jednotlivého člověka i společnosti v její šíři. Tento předpoklad je ovšem povýtce klamný. Kde pramení jeho selhání? Pochopit to vyžaduje zevrubnější výklad. Základem je zkušenost a přidržet se zkušenosti coby pozadí vnáší do dalších úvah jisté závěry, přičemž tím hlavním je nutnost zavedení první osoby jednotného čísla, totiž „já“; „já“ někoho jiného pak nabývá podoby „ty“ a „ty“ nutně vytěsní ze zkušenosti kohokoliv dalšího. Nelze totiž mít zkušenost s několika „ty“ zároveň.196 Dochází ovšem průběžně k tomu, že se dané „ty“ stává „on“ či „ona“ a případně i „oni“ či „ony“ se všemi výhradami; převést „oni“ či „ony“ na „vy“ zpětně podobným způsobem ovšem již nelze. Žádné „vy“ není s to zastoupit „ty“ osobního vztahu. Vyvstat 195 En arché en ho logos (Na počátku bylo slovo), Jan 1:1. 196 V jazyce tuto výlučnost podržel duál a v běžném životě z toho vyplývá mimochodem monogamie či monoandrie.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289012
může pouze „ty“ někoho zcela určitého a k němu se váže i soukromí; soukromí ve třech již mizí. Nedá se přece sledovat oslovení dvěma jedinci zároveň, přičemž pokud se tak u někoho přece jen vzácně děje, pak je to díky tomu, že se zaměření na každé z obou oslovení rychle střídá. Každé setkání je tak setkáním výlučně mezi dvěma osobami a všichni ostatní jsou tudíž v dané chvíli osobou třetí. Avšak i k nim se lze určitým způsobem vztahovat. Zajímavé v této souvislosti je, že až zde vyvstávají sexuální rozdíly. Zatímco se sexualita v ryzím setkání vlastně vytrácí, vyvstane až dodatečně tehdy, když se setkání stává jen vzpomínkou. Nástrojem jazyka pro vyjádření této okolnosti jsou zájmena „on“ či „ona“ s tím, že v této rovině se pohlaví liší,197 zatímco pohlavnost mizí tváří v tvář tehdy, když se dotyčný na „on“ či „ona“ přímo zaměří: promění ho v „ty“ a „ty“ pak zůstává až do chvíle, kdy do setkání vstoupí někdo další.198 V této souvislosti je třeba uvažovat též o zájmenech v množném čísle. Zde dochází k posunu, přičemž přechodem od singuláru k plurálu se význam těchto slov stává vágním a volatilním zejména v tom, že určité „my“ se týká v každé chvíli někoho jiného, a že tudíž nelze mít přesnou představu o tom, kdo do něj zrovna spadá. Zároveň se jen vzácně pojetí „my“ shoduje u všech členů dané skupiny: zatímco někdo do ní zahrnuje i druhého, druhý to namnoze odmítá. Dospět k překrývání těchto „my“ není úplně běžné a je vesměs zhoubné: představou společného „my“ se totiž vytratí vlastní identita a je nahrazena identitou davu až po davovou psychózu. Hegemonii sdíleného ducha postřehla již antika a zachytila ji výrazem „egregor“199; „egregor“ je odvozené z grégorios čili strážce a původně šlo o toho, kdo má dozor a dohlíží na stádo dobytka. Posléze se stádovost stala hlavní charakteristikou tohoto slova a našla uplatnění hlavně v hermetických spisech200 (nápadné přitom je, že onen výraz odkazuje ke společnému pastýři čili k někomu ve třetí osobě). Výsledkem je kolektivismus počínaje kolektivismem národním či náboženským církevního rázu a různými sektami či fanoušky konče. Všem je společné zapomnění na původní setkání, které je v takových případech zastřeno náhražkou: probudí se totiž u všech členů této vlastně 197 Výjimkou jsou semitské jazyky. 198 Pronásledování osob s homoerotickými sklony dokládá na tomto pozadí naprosté zpředmětnění lidské bytosti. 199 Termín „egregor“ se vyskytuje již v biblické knize Pláč Jeremiášův a v apokryfní Enochově knize či knize Jubileí. 200 Na „egregor“ odkazují například rosenkruciáni a Carl Gustav Jung tento pojem přímo ztotožnil s kolektivním archetypem.
100 Ukázka elektronické knihy