Kazimierzovi, který tu vyšetřuje dělníky z jatek, jindy tady Broňka udílí gynekologické rady. Manželé pracují tvrdě a běhají od domu k domu za svými nemocnými… Ale jak se zešeří, jakmile se rozzáří petrolejové lampy, zapomenou na všechny starosti – Kazimierz Dłuski se rád baví. Namáhavá práce ani prázdná kapsa mu náladu ani zábavu nezkazí. Po dni plném práce v několika vteřinách zorganizuje návštěvu divadla, kde usedají na laciná místa. A když nejsou peníze, usedne ke klavíru. Hraje výborně. Čas pokročil a u dveří zvoní hosté – mladí manželé z polské kolonie vědí, že „u Dłuských jsou dveře vždycky otevřené“. Broňka zmizí a za chvíli je zpátky. Čaj kouří na stole, vedle šťávy a vody voní koláče, které paní doktorka upekla odpoledne v nějaké pauze mezi dvěma pacienty. Jednoho večera vtrhne švagr do Mariina pokojíku na druhém konci bytu. Marie, skloněná nad knihou, se chystá část noci strávit prací. „Vezmi si plášť, klobouk a pospěš si! Sehnal jsem volňásky. Jdeme na koncert!“ „Ale…“ „Žádné ale! Hraje jeden Polák, už jsem ti o něm vykládal. Lístků se prodalo málo, tak ho musíme podpořit. Svolal jsem dobrovolníky, budeme tleskat, co nám budou ruce stačit. Musíme mu pomoct k úspěchu… Kdybys viděla, jak hraje!“ Strhující síle Dłuského, snědého vousatého mladíka s černýma jiskrnýma očima, nelze odporovat. Marie zavře knihu. Dveře bytu zaklapnou a tři mladí lidé sbíhají ze schodů. Na ulici si pospíší, aby jim neujel přijíždějící omnibus, který rychle táhnou těžcí koně. Za chvilku sedí Marie v poloprázdném sále Érard. Na pódium přichází vysoký štíhlý muž se zajímavou tváří a s aureolou ryšavých vlasů, lesklých jako měď. Usedá ke klavíru. Pod štíhlými prsty ožívá Liszt, Schumann, Chopin. Má vladařsky vznešenou tvář a oči zahleděné kamsi do daleka. Marie tomuto neznámému hudebníkovi opojně naslouchá – v obnošeném obleku a v liduprázdném sále nevypadá jako bezvýznamný začátečník, ale jako císař, jako bůh. Klavírista pak někdy večer přichází do bytu v ulici d’Allemagne, pod paží si vede rozkošnou paní Gorskou, do níž se zamiloval a později se s ní také oženil. Bez trpkosti mluví o svém těžkém životě, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288941
o svých zklamáních, o svých bojích. Broňka a Marie s paní Gorskou vzpomínají na dávné časy, kdy paní Gorská jako šestnáctiletá dívka doprovázela jejich matku během léčebného pobytu: „Když se maminka vrátila do Varšavy,“ připomíná Broňka se smíchem, „prohlásila, že vás s sebou už nikdy do lázní nevezme, protože jste prý příliš krásná!“ Mladý muž s ohnivou hřívou zatoužil po hudbě, přerušil rozhovor a uhodil do kláves. Zázrakem se obyčejné pianino Dłuských změnilo v čarovný nástroj. Klavírista je okouzlující a hladový, zamilovaný a nervózní, šťastný i nešťastný zároveň. Stane se z něj geniální virtuos a jednou i předseda vlády v samostatném, znovu vybudovaném Polsku. Jmenuje se Ignacy Jan Paderewski. Marie se horlivě vrhá na to, co jí nový život nabízí. Horečně pracuje. Objevuje radost z přátelství a ze solidarity, zrozené ze společné práce na univerzitě. Je příliš plachá, aby se sblížila s Francouzi, a utíká mezi své krajany z polské kolonie, která ve studentské čtvrti vytvořila svůj svobodný ostrůvek. Spřátelila se s dvěma matematičkami, slečnami Kraskowskou a Dydynskou, lékařem Motzem, biologem Danyszem, Stanisławem Szalayem, který se později oženil s Helou a stal se tak členem rodiny Skłodowských, a s mladým Wojciechowským – budoucím prezidentem Polské republiky! Mladí a chudí studenti organizují různá setkání i vánoční večeře, pro něž laskavé kuchařky upečou pravá varšavská jídla: horký načervenalý boršč, zelí s houbami, nadívané štiky, makové koláče, trochu vodky a záplavu čaje… Pořádají se divadelní představení, kde ochotníci hrají tragédie i komedie. Program večerů – vytištěný samozřejmě v polštině – zdobí symbolické kresby. Chaloupka na sněhové pláni… Mansarda, kde se zasněný mladík sklání nad knihou… A konečně svatý Mikuláš, jak komínem spouští do laboratorní pracovny vědecké příručky… A v popředí prázdná kapsa, kde nic, tu nic… Marie se těchto zábav účastní také. Nemá však čas učit se rolím, hrát divadlo. Ale na jedné vlastenecké slavnosti u sochaře Waszinkowského ji vybrali, aby v živých obrazech představovala „Polsko shazující okovy“. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288941
Toho večera se přísná studentka stává jinou ženou. Je oblečena do antické tuniky a halí se do dlouhých závojů národních barev. Světlé vlasy volně splývají na ramena a rámují pevný obličej slovanských rysů. V tunice z granátově červené látky pro emigranty představuje symbol jejich utlačené vlasti. Marii a její sestře vůbec nepřipadá, že by opustily Varšavu a že žijí v cizí zemi. Bydlí v ulici d’Allemagne, na okraji města, s nímž se ještě nesžily, nedaleko Severního nádraží a vlaků, které je do Francie přivezly. Vlast přijela s nimi a váže je k sobě nesčetnými pouty. Poutem nejsilnějším je korespondence s panem Skłodowským. Tyto dobře vychované uctivé dívky panu Skłodowskému vykají a každý dopis končí větou: „Líbáme Vaše ruce, tatínku.“ Vyprávějí starému otci o všech krásách svého života a pověřují ho všelijakými nákupy. Ani je nenapadne, že by si mohly koupit čaj jinde než ve Varšavě nebo že by přinejhorším i ve Francii našly levnou žehličku… Broňka panu Skłodowskému: Byla bych Vám nesmírně vděčná, kdybyste mi mohl poslat dvě libry čaje po dvou rublech dvaceti. Jinak nic nepotřebujeme. Ani Maňa… Vede se nám dobře. Maňa vypadá výborně; zdá se dokonce, že ji život plný práce vůbec neunavuje. Pan Skłodowski Broňce: Drahá Broňko, moc mě těší, že Ti žehlička vyhovuje. Vybíral jsem ji sám, a tak jsem se obával, že nebude přesně taková, jakou potřebuješ. Ne věděl jsem, koho tímhle nákupem – i ostatními – pověřit. A třebaže ty to starosti patří do sféry ženské marnivosti, musel jsem to zařídit sám. Marie otci samozřejmě vylíčila i večírek u sochaře a svůj úspěch v „Polonii“. Ale profesora to nepotěšilo. Pan Skłodowski Marii, 31. ledna 1892: Drahá Maňo, posledním dopisem jsi mne zarmoutila. Je mi líto, že ses zúčastnila toho divadelního představení. Třebaže to je jen nevinná 100 Ukázka elektronické knihy