Když se rozhlédnu po ostatních, připadá mi, že jeho apatie je nakažlivá. A to nesmím dopustit. „Soustřeďme se na ty dvě dodávky z půjčovny,“ řeknu hla‑ sem, který nesnese odporu. „Člověk, kterého hledáme, může klidně jezdit vypůjčeným autem, abychom na něj nepřišli.“ Baxter se nad tím zamyslí. „Jo, to je fakt. Možný to je. Hned se na to vrhnu.“ „Ne,“ namítnu a podívám se na Quinna, který si hraje s iPa‑ dem. „Ujme se toho konstábl Quinn.“ Quinn doslova vytřeští oči. „Ale no tak, Baxter to zvládne…“ „Udělej to, prosím.“ A jestli působím napruženě, má to svůj důvod. Ve schrán‑ ce mi zrovna přistál e-mail od Alana Challowa a v předmětu stojí: URGENTNÍ. V téhle branži existuje spousta lidí, kteří dá‑ vají podobným způsobem na odiv vlastní důležitost, ale Alan mezi ně rozhodně nepatří. Známe se už dlouho, on a já. K policii Thames Valley přišel jenom rok a půl přede mnou. Dělali jsme na stejných přípa dech, dopouštěli se stejných chyb a znali stejné lidi. Za ty roky jsem mu několikrát kryl záda a on pro mě udělal totéž. Přesto bych neřekl, že jsme přátelé, a on si mě neskutečně rád dobírá. Ale o to tu teď nejde. Přečtu si jeho zprávu a na vteřinu — na pouhý zlomek — mě píchne u srdce. Ale ne, to je přece nesmysl. Musí to být náhoda — nezvyklá shoda okolností… Quinn mě pozoruje a lehce se mračí. Stejně jako všichni ostatní slyšel pípnutí telefonu a viděl, že si čtu nějakou zprávu. „Dobře,“ řekne nakonec. „Fajn.“ Gislingham letmo pohlédne na Baxtera a potom na mě. „Ještě mě napadlo, pane,“ začne opatrně, „jestli bychom ne‑ měli uvažovat o zveřejnění výzvy.“ Zvednu zrak. „Jaké výzvy?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288835
Gislingham zaváhá. „Poslyšte, stejně je jenom otázka času, než se to dostane ven. A pak to teprve začne — na sociálních sítích se strhne pořádná mela. Co kdybychom je předběhli a veřejně požádali případné svědky, aby se přihlásili? Mohli bychom říct Harrisonovi…“ „Říct mu co přesně?“ „Víte, zeptat se, jestli si nemyslí, že by televizní výzva mohla pomoct…“ Zhluboka se nadechnu. „Jakmile veřejnosti oznámíme, že někdo v ulicích napadá a unáší náhodné mladé dívky, na‑ stane panika. A debilní diskuse na sociálních sítích budou ksakru náš nejmenší problém. Rozhodně nehodlám podně‑ covat prvotřídní masovou hysterii, dokud jednoznačně nevy‑ loučíme možnost, že se jedná o zločin z nenávisti, který má navíc na svědomí někdo, koho Faith znala.“ Rozhlédnu se kolem a dál tlačím na pilu. „Takže jak jsme na tom s jejími kamarády? Co spolužáci a širší okruh známých?“ Somerová zvedne hlavu. „Zdá se, že nic takového neexistuje, pane. Je hodně uzavřená. V podstatě žádné kamarády nemá.“ „Přece se musí někdo najít — někdo, koho naštvala nebo kdo má problém s celou tou věcí kolem transgenderu…“ Somerová se zatváří pochmurně. „Hledali jsme, pane. Opravdu jsme se snažili. Ale ona se vážně drží stranou od ostatních. Prakticky ode všech jsme o ní získali stejný obrá‑ zek: dívka, která si hledí svého, drží se dál a je tak opatrná, aby někoho nepopudila, až to hraničí s paranoiou.“ „A s kým jste vlastně mluvili?“ Somerová zrudne. „Především s učiteli. Zdráhali jsme se něco naznačit jejím spolužákům, protože jí tolik záleželo na tom, aby její tajemství nevyšlo najevo…“ „Všichni dobře víme, že právě tohle její tajemství moh‑ lo být v prvé řadě důvodem, proč ji napadli — a jak ho
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288835
můžeme sakra vyloučit, když se o něm před nikým ani ne zmíníme?“ Somerová vrhne letmý pohled na Everettovou. Začíná mi docházet trpělivost. „Podívej se, nechci jen tak pro nic za nic vyzradit, co má za sebou, ale o to tady přece nejde…“ „Slíbila jsem jí to, pane,“ skočí mi Somerová do řeči. Je rudá jako rajče, ale dívá se mi zpříma do očí a neuhne pohle‑ dem. „Slíbila jsem jí, že budeme brát ohled na její soukromí.“ Pokusím se napočítat do deseti, ale skončím u pětky. „A co když se to stane znovu? Co pak? Co když někdo zaútočí na dal‑ ší holku, jako je ona? A co když toho parchanta, který to udě‑ lal, příště už nic nevyruší? Jak to potom vysvětlíte té rodině? Jak si myslíte, že zareagují, až jim řekneme, že tady byl někdo, kdo se zaměřoval na mladistvé transsexuálky, ale my jsme udělali úplný hovno, protože jsme měli strach, abychom ná‑ hodou někomu neublížili? Jenomže ty jim to říkat nebudeš, že ne? Jistěže ne. Budu to já. Jako do prdele pokaždý. Je mi líto, Somerová, ale v budoucnosti budeš muset být mnohem obezřetnější, co komu naslibuješ.“ Přinutím se přestat. Reaguju neadekvátně a vím to. Tlačím na pilu mnohem víc než jindy, protože jsem vyvedený z míry. Já totiž chci, aby šlo o zločin z nenávisti. Protože to je sice zlé, ale pořád lepší než… „Můžu se podívat na stránky zaměřené proti transsexuálům, pane,“ navrhne Asante opatrně. „Obhlédnu sociální sítě a zjis‑ tím, jestli na mě nevyskočí něco místního.“ „Já už jsem se na to díval,“ vyhrkne Baxter a střelí po Asantem pohledem, který jasně říká: Padej z mého písečku. „Nikde nic.“ Zostra se na něj podívám. „Tak hledej dál.“ Otočím se k Everettové a Somerové. „Vy dvě si promluvíte s jejími kamarády. A není to žádost, ale rozkaz.“
102 Ukázka elektronické knihy