Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288757
OSMÁ KAPITOLA
Magdalena zvaná Magda
Když Jana prohlásila, že dům U Pěti dubů nenáviděla, ne překvapilo mě to. Věděla jsem, že měla vůči ozdravovně výhrady, ale byl to náš domov, jiný jsme neměly. Seděla na samém krajíčku žluté pohovky, jako kdyby jí nebyla dost dobrá, přestože i ona měla ve svém bytě po dobnou — všechny obývací pokoje byly vybavené téměř stejnými pohovkami, stoly a skříněmi, protože výběr v pro dejnách nábytku nebyl příliš pestrý —, a zírala do lógru na dně hrnku, který svírala v rukou. „Nesnášela jsem to tam,“ řekla. „Ten smrad, chodby ob ložené bílými kachličkami, vysoké stropy, společné ložnice a tmavé klubovny. Všude samá nařízení, pravidla a kontroly. Dodnes se mi o tom zdá.“ Je zvláštní, jak se vzpomínky liší. Jana měla samozřejmě pravdu. Chodby staré budovy byly strohé a ve vzduchu byla cítit dezinfekce, ale čistota je přece důležitá. Náš život U Pěti dubů se opravdu řídil pravidly, ale jak jinak se dá zachovat pořádek? „Přeháníš,“ zamumlala jsem. Odešla jsem do kuchyně pro plastový tác, a když jsem se vrátila, naskládala jsem na něj prázdné hrnky od kávy a cukřenku. Doufala jsem, že Jana pochopí a odejde. O Pěti dubech jsem se s ní bavit ne chtěla.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288757
Jana se pohrdlivě podívala na bílý umělohmotný podnos. „Teda, Magdo, tobě se ta jejich výchova fakt zaryla pod kůži.“ Zvedla se a v chodbě křikla přes rameno: „Stavím se zas zítra odpoledne.“ Pak za sebou práskla dveřmi. V tu chvíli bych byla raději, kdyby to konečně vzdala a už se nikdy neobjevila. Večer jsem uložila děti a posadila se před obrazovku po čítače. Pohádkovému příběhu, který jsem slíbila dopsat do konce měsíce, už chybělo jen pár stránek. Zbývalo vylíčit poslední veselé dobrodružství a ponechat postavy světlým zítřkům, ale toho večera jsem na žádné šťastné konce ne dohlédla. Všechny myšlenky se mi stáčely jediným smě rem a jako jedovatí hadi se syčením mizely za dveřmi do mova U Pěti dubů. Když o půl desáté zase vypadl proud, Aleš nadával, ale já jsem to přijala jako vysvobození.
1990—1992
Někdy se probudím uprostřed noci a zdá se mi, že slyším, jak se vítr prohání ve větvích dubů obklopujících dům, ve kterém jsem vyrůstala. Koruny stromů se pohybují, listy se o sebe otírají a stěžují si, že jsou řapíky připoutány k vět vím. Chtějí se osvobodit a rozletět do dálky, ale zároveň se vší silou drží, protože vědí, že by přišly o životadárnou mízu a byly by odsouzeny k záhubě. Přesto si potichu vy právějí o okamžiku, kdy je větrný vír zvedne k nebi a ony budou chvíli svobodně plachtit vzduchem. Duby se prý mohou dožít i dvou tisíc let. Co všechno se zatím ve světě odehrálo, kolik lidí se narodilo, zestárlo a zemřelo, kolik královských rodů se vystřídalo na trůnech?
102
Ukázka elektronické knihy