Bezejmenní
Dva muži a pohledná žena procházeli katolický hřbitov v Sremské Mitrovici. Mirjana předčítala a překládala texty na roztroušených náhrobcích. Opodál mezi náhrobky a jejich torzy pobíhal šedý pes s lysinami v kožichu. Jeho čumák kopíroval zem. Opatrně se k nim přibližoval; čím byl blíž, tím bylo patrnější, jak je zubožený. Slepená srst sotva zakrývala vyhublé tělo. Jiří zalovil v batohu a vyndal nedojedenou bagetu, položil ji na zem a popošel o kus dál. Hlad otupil psí obezřetnost, zvíře se zmocnilo jídla a zhltlo ho, aniž by ho rozkousalo. Pak znovu z bezpečné vzdálenosti sledovalo neznámou trojici. Konečně našli pomník, který hledali. Vyrůstal osaměle z travnaté plochy, kříž na jedné z hran se netyčil kolmo vzhůru. Omšelý, šedivý kámen, léta omývaný pouze deštěm, zarostl mechem. Mlčky stáli před hromadným hrobem rakousko-uherských vojáků, kteří nedaleko odtud padli nebo o něco později podlehli zraněním a nemocem v místním vojenském lazaretu. Zvedl se vítr a obloha se zatáhla. Jiří položil skromný věnec na jednu z čtvercových hran. Zastyděl se, že je tak malý. Při přípravách na cestu ho nenapadlo, že hromadný hrob bude v tak neudržovaném stavu. Bylo to nejsmutnější, nejopuštěnější a nejzanedbanější místo jejich soukromé pietní pouti. „Proč si své záležitosti nevyřídí sami mezi sebou? Ať
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288756
neposílají za sebe jiné se bít.“ Rozladěný Adam obcházející náhrobek šeptem citoval slova jednoho z mnoha dochovaných deníků, které pročítal. Končil uprostřed zažloutlé stránky s blátivou šmouhou a o několik let později ho „druh v boji“ se sklopenou hlavou předal dívce pisatele spolu s její osahanou fotografií, dopisy a pohlednicemi. Její jméno se ve zdrobnělině objevovalo na každé popsané stránce. V myšlenkách byl stále u ní, a jeho tělo nakonec zůstalo někde tady. Adama pobuřoval pohled na další zanedbaný památník. V minulých dnech navštívili pravoslavný klášter v Lazarevci. V jeho kryptách byly naskládané ostatky padlých rakousko-uherských i srbských vojáků, přesného počtu se nikdy nikdo nedopočítal. Mirjana překládala texty reliéfních panelů umístěných na stěnách. Stručně popisovaly průběh bitvy. Desetitisíce jmen byly shrnuty do číselného označení srbských pluků, které do bojů zasáhly. Jednotlivci nebyli jmenováni a jejich kosti se tísnily na vyskládaných hromadách. Dávno už bylo lhostejné, jakou barvu měla uniforma, kterou kosti kdysi vyplňovaly. Čerň mramorových desek a budova kláštera alespoň dodávaly památce padlých punc důstojnosti. Ale neudržovaný mitrovický hrob měl s důstojností a úctou pramálo společného. Adama napadlo, že našli to, kvůli čemu cestu podnikali. „Máš to vyfocený všechno?“ zeptal se Jiří. Adam poklepal na fotoaparát. „Co myslíš, že tu celou dobu dělám? Zaměříme se na tohle místo, co ty na to?“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288756
„Napadlo mě to samý,“ souhlasil Jiří. Mirjana, která před pomníkem postávala, se v duchu modlila. Bylo to jediné, co ji při pohledu na nakloněný kříž napadlo udělat. Neuměla to, proto přestala a vzdálila se. Pokoušela se za hřbitovem najít nějaké květiny, ale nic tam nekvetlo. Vrátila se a všimla si, že uprostřed obdélníku hrobu, ze kterého zůstaly už jen kamenné obrysy zarůstající nažloutlou travou, se choulí sedmikrásky. Neodvážila se je utrhnout, tak málo patřilo těm, kteří leželi pod nimi. Beztak by se drobné kvítky ztratily i vedle malého věnce, který tam muži z Čech položili. Přemýšlela o tom, jak asi vypadali a žili ti, kteří umírali v uniformách a jejichž jedinou připomínkou je teď zchátralý pomník. Kdo, kde a jak dlouho na ně čekal? Hledali je? Existuje vůbec ještě někdo, kdo si na ně vzpomene? Snad, mnohem dřív. Jediným milosrdenstvím pro ty, kteří se jich nedočkali, bylo, že si je mohli uchovat v paměti tak, jak odcházeli – silné a zdravé. „Bezejmenní nestárnou,“ povzdechla si pro sebe. Jiří se na ni udiveně podíval. Spustil se krátký déšť. Pospíchali k autu. Nahrbený pes, štítící se vody, se plížil za nimi. Adam se nechtěl zdržovat sundáváním batohu, otočil se zády k Jiřímu: „Ještě tam něco bude. V boční kapse.“ I Mirjana u sebe našla zbytky sušenek. Pes se lačně vrhl na místo, které trojice opustila.
102
Ukázka elektronické knihy