„Teď už tě tady nic nedrží,“ promluvila Romstromová k místu, kde před chvíli Stellan stál. K místu, kde pro všechny ostatní bylo jen prázdno. „Odešel?“ zeptal se Olaf Byrstend a utřel si slzy z tváře. „Ano,“ kývla Romstromová. „Mám vám ještě vzkázat, že vás má také rád a že ho mrzí, že vás neposlechl.“ „Co tam hledal?“ zeptal se Kjelsson. „Poté když uhořely ty děti v tom Moljerovic srubu, vyprávěl se příběh, že v těch podzemních chodbách žil Orinn Moljer,“ odvětil Byrstend a pokračoval. „Někteří se snažili najít jeho tajný úkryt. Marně jsme jim vysvětlovali, že je to jen povídačka. Podzemní chodby jsou staré a mohou se kdykoliv zřítit.“ „Věděl jste, co je Sten Moljer zač, proto jste si počkal, až budete sami a v Laesø Saltsyderi jste využil příležitosti.“ „Kdepak detektive, když Sten Moljer zemřel, byl jsem na pevnině…“ „…v Dánsku,“ upřesnila Clara.“ „Kdo tedy zabil Stena Moljera, který požár přežil?“ „Policie vyslýchala Stena, řekl, že v době požáru tam nebyl,“ odvětil Byrstend. „To znamená, že lhal.“ „Zbaběle utekl a měl tu drzost z toho obvinit svého bratra!“ „Musel vědět, že Orinnovo alibi policie prověří.“ „Zkusil to.“ „Docela by mě zajímalo, jakou roli v tomto příběhu hraje smrt Theo Halvara a Ulricha Rugmana,“ spustil Kjelsson. „Byli v příbuzenském vztahu s Moljerovými…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288627
„…díky tragedii se jejich příbuzenské vztahy přerušily. Nikdo nechtěl mít s Moljerovými nic společného. Jejich nezodpovědnost k výchově synů byla příčinou této tragédie. Mnoho místních cítili uvnitř svých srdcí bolest a hněv, který nezakrývali.“ „Takže není možné, že by Theo Halvara a Ulricha Rugmana někdo chtěl zabít právě proto, že tam byli příbuzenské vztahy k Moljerovým?“ zeptal se Kjelsson. „Těžko říct,“ odvětil Byrstend. „Ale pokud viděl, co se u toho srubu stalo a někomu to řekl, je možné, že se mu chtěl za to někdo pomstít.“ „A to vážně vidíte mrtvé?“ změnila téma barmanka Clara s pohledem na seržantku Romstromovou. „Je to moje první zkušenost,“ odvětila Saffi. „Všechno můj svůj smysl,“ dodal Kjelsson. „Naše seznámení s lidmi v Laesø, ke kterému by zřejmě nedošlo, kdyby trajekt neměl nehodu a tady moje kolegyně nepotkala Stellana.“ „Stalo se to z nějakého důvodu,“ zareagoval Byrstend. „Asi bych to nikomu, ale neříkala,“ ozvala se barmanka, která došla pro koště a začala zametat střepy. „Myslím, že to bude nejlepší,“ podotkl Kjelsson a vyrazil z restaurace. Romstromová pokynula lehce hlavou a následovala kapitána ven. V té samé chvíli, kdy opouštěli restauraci krále Haakona, přišel důstojník trajektu Halvania. „Kapitán se po vás shání,“ spustil. „Už jdeme.“ „Čekáme jen na vás, abyste vjeli s vaším vozem do nákladového prostoru lodi Guunwa,“ dodal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288627
„Už jdeme,“ přikývl Kjelsson. Olaf Byrstend stačil ještě vyběhnout ven a ještě jednou poděkovat seržantce Romstromové. „Myslím, že na tohle jen tak nezapomenu,“ podotkl Kjelsson. „Myslíte, požár na trajektu?“ zeptal se zvědavě důstojník trajektu. Kjelsson se podíval na Romstromovou. Jejich pohledy se setkaly. „Kdepak,“ zakroutil kapitán hlavou. „Příběhy lidí tohoto ostrova jsou nezapomenutelné.“ Aha! Muž v námořnické uniformě pokrčil rameny a do rozhovoru s kapitánem Kjelssonem se už nepouštěl.
Ukázka elektronické knihy