MAUREEN CHILDOVÁ
„Vím,“ přinutil se Jamison k úsměvu. Upřímně řečeno nebyl právě teď připraven na hádku. Mozkem, který možná začínal vypovídat službu, se mu honila spousta myšlenek. Plus byl už ve válce s jedním vnukem. Potřebuje snad další boj? „Jsi spolehlivý, Cole,“ snažil se vnuka uklidnit. „Také vím, že tu pro mě vždycky budeš, když bude nutné mě zastoupit. Jen to ještě nepotřebuju.“ „Jsi si jistý, dědo? Ztrácíš přehled, oba to víme,“ odpověděl Cole stále ještě podrážděně. „Ne,“ řekl rozhodně. Nemínil sdílet své obavy s Colem a nehodlal ho naštvat ještě víc, než byl. „Nevíme. Teď mám práci a ty určitě taky.“ „Jak chceš.“ Cole zavrtěl hlavou a prudce vydechl. „Zavolej Adamovi. Vyřiď to. Na oběd jdu se Susan a s Oliverem do jachtařského klubu. Odtamtud půjdu pravděpodobně domů.“ Jamison přikývl, aniž by ho to překvapilo. To je ono, Cole, pomyslel si. Proto nejsi tím jediným. Odcházíš domů v polovině dne. Téměř každý zatracený den. Jamison byl pro, aby se s rodinou trávil čas, ale také byly povinnosti, které se musely plnit. Cole se do roztrhání těla snažil, aby byla Susan šťastná, ale obchodu, díky kterému si mohli dovolit žít v honosném sídle v Dana Point, se věnoval pramálo. Cole z kanceláře doslova vyletěl a Jamison si třel bolavé spánky. Jestliže se Luke nevrátí, společnost nepřežije. Do háje, v ten moment by zřejmě nepřežil ani on. S těmito příjemnými myšlenkami zvedl telefon, vytočil číslo a řekl: „Adame? Jamison Barrett. Co je to za nesmysl se zrušením té objednávky?“ Fiona milovala pláž v zimě. Byla téměř liduprázdná až na pár skalních nadšenců a vlny lákaly jen ty 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288625
ZŮSTANE TO V RODINĚ
nejzapálenější surfaře. V únoru byl oceán břidlicově šedý a vítr, který se kolem nich honil, ostrý a ledový. Vlny narážely na břeh, pak klouzaly zpátky do míst, odkud se přihnaly a nechávaly za sebou v mokrém písku zpěněné krajkoví. Vystavila obličej větru a usmála se. Jediná věc, která byla krásnější než jít na procházku v zimě, bylo jít na ni s Lukem. „Nemůžu uvěřit, že tohle je tvůj každodenní výhled.“ Zhluboka se nadechla, jako by chtěla do sebe vlhkého mořského vzduchu dostat co nejvíc. Přidržovala si vlasy a podívala se po Lukeovi. „Kdybych tady žila, byla bych na pláži každou volnou chvíli.“ „Nemám moc šancí.“ Zastrčil jí pramínek vlasů za ucho a přejel prsty po tváři. Fiona se zachvěla a napadlo ji, jestli to tak bude pokaždé, když se jí dotkne. „Práce mi to nedovolí,“ dodal a pokrčil rameny. „A tvůj telefon…“ Tónem si ho dobírala, ale slovy ne. Zamračil se. „Nechal jsem ho doma, nebo snad ne?“ „A to tě dohání k šílenství.“ „Ne. To ty.“ Usmála se. „To jsi celý ty. Zase mi říkáš krásné věci.“ „Nevím, co to na tobě je, Fiono.“ Klouzal po ní pohledem a pak se jí zadíval do očí. „Když jsem s tebou, pořád se tě musím dotýkat. Když s tebou nejsem, tak na tebe pořád myslím.“ „Já to cítím stejně,“ řekla tiše. Přitáhl si ji do náručí a Fiona se ochotně nechala. Být s ním stálo za tu cenu, kterou bude muset nakonec zaplatit. Zvedla k němu ruce a položila mu dlaně na tváře. Byla si jista, že později těch chvil s ním nebude litovat. Pokud jsou vzpomínky všechno, co jí 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288625
MAUREEN CHILDOVÁ
zůstane, pak chtěla, aby se jí jich co nejvíc vtisklo do paměti a aby nezapomněla ani jedinou vteřinu strávenou s ním. Nikdy si nic nedopřála. Nic takového. A až bude po všem, nikdy se už takhle cítit nebude. Políbil ji do dlaně a Fiona cítila, jak jí tělem probíhají drobné bublinky tepla. Měla opravdu problém, ale nesnažila se ho řešit. To, co prožívala s Lukem, bylo tak neočekávané, byl to takový dar, že se ho nedokázala zříci. „Nepůjdeme zpátky do domu?“ Stavili se u něj na drink cestou z kina. Film si vůbec nedokázala vybavit. A teď dokázala přemýšlet jen o tom, aby už byli uvnitř, kde je nikdo neuvidí. Uvnitř, kde se ho bude moci dotýkat a on jí. „Dobrý nápad,“ souhlasila a otočila se zpátky k domu. V noci zářil jako drahokam. Stál přímo na pláži a vypadal jako by ho někdo přenesl ze Španělska. Oblouková okna, vchod z červených dlaždic, vinoucí se réva a květiny, které doslova přepadávaly z druhého poschodí, to všechno hovořilo o sluncem zalitých dnech a dlouhých horkých nocích. „Miluju tvůj dům.“ „Já jsem ho měl taky rád.“ „Měl?“ obrátila k němu obličej. „Ano. Stěhuju se. Na útes, kam se mi každé léto před dům nepohrnou tisíce turistů.“ Neuvědomila si to. Pláž v zimě byla opuštěná, tichá. Ale totéž místo v létě muselo být přecpané lidmi a hlučné, ale přesto krásné. „Tomu rozumím, ale stejně by mně pláž chyběla…“ Přitáhl si ji těsněji k sobě, jednu ruku kolem jejích ramen. „U nového domu je cestička dolů na pláž. A mí prarodiče bydlí blízko. Stárnou a –“ Zastavila se a zastavila i jeho. „Nebudeš pracovat pro svého dědu, ale stěhuješ se blíž k němu?“ 100 Ukázka elektronické knihy