MAYA BLAKEOVÁ
Uvědomila si, že zkoumá její výraz. „Jsem v pořádku,“ odpověděla rychle. Nadzvedl jedno obočí. „Jestli se mě tím snažíš uchlácholit, tak to zkus znovu. Mám oči, Saffie.“ Sáhla po svém ubrousku a zaměstnala se jím, aby se mu nemusela podívat do očí. „Pokud budeš hledat v životě ještě nějakou výzvu, rozhodně se nedávej na medicínu. Tvoje chování k pacientům by bylo nepřijatelné.“ „Moje aktuální zaměstnání mě plně uspokojuje. A neměň téma,“ odpověděl. „Pokud je ti pořád špatně, zavolám –“ „Řekla jsem, že jsem –,“ odmlčela se, když do jídelny vešel sluha se stříbrným podnosem v ruce. Věděla, co se na něm nachází. Vejce Benedikt. Její nejoblíbenější snídaně. Opět se ozval její žaludek, zatímco před ni sluha pokládal talíř. S decentním rozmachem nadzvedl poklop. „Dobré ráno, madam. Doufám, že si vychutnáte –“ Dál se nedostal, protože vyskočila od stolu a jen doufala, že to stihne do koupelny. Přiskočila k záchodové míse a zrovna do ní obracela neexistující obsah žaludku, když zaslechla, jak do místnosti vešel Joao. Na několik vteřin poníženě zavřela oči, než je znovu otevřela a probodla ho pohledem. Joao zamračeně přecházel po místnosti s telefonem u ucha. „Co to děláš?“ zeptala se slabě. „To, co jsem měl udělat už v noci. Volám doktora,“ odpověděl přiškrceně. Už se mu chystala říct, ať se neobtěžuje, když ji zasáhla další vlna nevolnosti. Během zběsilého úprku jí vyklouzlo pár vlasů z drdolu, ale než si je stihla chytit, udělal to za ni někdo jiný. Doslova se topila v ponížení a sotva vnímala, že 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288614
PŘELUD Z MAROKA
Joao zavěsil. Ale cítila, jak ji hladí na spáncích. Slabě zasténala a pokusila se vstát. Silnou paží ji popadl kolem pasu a posadil na umyvadlový pult. Přijala od něj sklenici vody, ale nebyla schopná se mu podívat do očí, zatímco si vyplachovala pusu. Když jí ovšem začal otírat čelo studeným ručníkem, úlevně si povzdechla a nedokázala tomu pohledu odolat. Nic neřekl, ale nespouštěl z ní oči, ze kterých doslova čišely nevyřčené otázky. Rozhodla se té hlavní postavit čelem. Srdce jí začalo divoce bušit. „Mám jen podrážděný žaludek.“ Znovu nadzvedl obočí. „Vážně?“ opáčil chladně. „Co jiného by to mohlo být?“ Pevně sevřel rty a sklopil oči, zatímco poodstoupil, aby znovu namočil ručník. Sledovala, jak ho silnými prsty ždímá, a snažila se nepředstavovat si je na svém těle. „Jsem si jistý, že doktor nám dá odpověď.“ „Ale mně je dobře.“ „Pak ti nebude vadit, když mi trochu pomůžeš. Cítíš se na to jít po svých?“ zeptal se uštěpačně. Zamračila se nad jeho tónem a evidentním napětím, ale přikývla. Odhodil ručník stranou. Už se chystala seskočit z umyvadla, když ji popadl do náruče a zamířil ke dveřím. „Vážně jsem schopná jít po svých, Joao,“ protestovala, ale znovu ji zasáhla vlna nevolnosti. Jenže tentokrát za to mohlo teplo sálající z jeho těla a mužná vůně, kterou na rozdíl od snídaně toužila vdechovat plnými doušky. „Celá se třeseš a poprvé od chvíle, co tě znám, nejsi stoprocentně ve své kůži,“ konstatoval a střelil pohledem k jejím rozcuchaným vlasům, které mu nekontrolovaně spadaly přes paži. „Což mluví samo za sebe.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288614
MAYA BLAKEOVÁ
„Omlouvám se, že jsem tě zklamala,“ pronesla trochu jízlivě, ale pak se kousla do rtu. Položil ji na obří pohovku v obývacím pokoji a rozepnul jí knoflík u saka. „To není obvinění, Saffie.“ Než se mohla odtáhnout, ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřel sluha a uvedl brýlatého muže, kterého představil jako doktora Changa. Joao vyskočil na nohy, aby si s ním potřásl rukou, než mu začal vysvětlovat situaci. Saffie jen tiše a překvapeně poslouchala, jak mu vyjmenovává všechno, co za posledních čtyřiadvacet hodin snědla a vypila. Teprve když začaly být otázky ryze soukromé, obrátil se doktor Chang na ni. „Pokud si přejete soukromí, mohu –“ Zavrtěla hlavou. „To je v pořádku, můžeme mluvit –“ Nebylo úplně lehké přiznat, že má se svým šéfem intimní vztah. Odkašlala si. „Jak už jsem řekla Jo- panu Olivierovi, jsem v pořádku a jistě to brzy přejde.“ „Saffie.“ Znělo to napjatě a v jeho hlase se znovu objevily ty překvapivé obavy. „Odpověz na jeho otázky, por favor.“ Uvědomila si, že si pohrává s klopou u saka, a okamžitě spojila ruce v klíně. Soustředila se na doktorovy chladné prsty na svém zápěstí a v duchu se snažila spočítat, kdy měla naposledy menstruaci. Když došla k výsledku, otevřela pusu a pak šokovaně ztuhla, jakmile jí to došlo. Ne, to není pravda. Nemůže být. Ale ohlušující hřmot jejího srdce, které dopadlo na zem, jí prozrazoval, že to tak skutečně je. Před očima jí vzplála data jako neonové nápisy na zdech. „Slečno Everhartová?“ naléhal doktor. Střelila pohledem k Joaovi. Probodával ji napjatým 100 Ukázka elektronické knihy