98 • Yrsa Sigurđardóttir
zit. Při pohledu na to, jak dívku každá další rána víc a víc skličuje, Heidrún zakročila. „Výborně, děti. Určitě už musíte mít hlad. Co kdybychom si dali něco k snědku?“ Do oběda stále zbývalo deset minut, ale chvilku jim zabere, než jí pomohou prostřít stůl a usadí se. Až budou hotovi, snad nepotrvá dlouho, než přivezou jídlo. Heidrún se zvedla a sehnula se k mladšímu bratrovi, který stále svíral v ruce barbínku a teď s ní začal tlouct ji. Musela mu rozpáčit prsty jeden po druhém, aby mu ji dokázala vzít. Panenka spadla na podlahu a on se rozplakal, ale když ho Heidrún zvedla a odnesla do kuchyně, uklidnil se. Než ho připnula do vysoké židličky u jídelního stolu, na Barbie si ani nevzpomněl. Dívka a starší bratr za ní šli do kuchyně, ale Siggi se ani nehnul a Heidrún si jeho chování vyložila jako další známku toho, že pochází z prostředí, kde to funguje. Považoval za samozřejmé, že dostane najíst, když má hlad, a raději pokračoval ve hře, když měl najednou všechny hračky pro sebe. Zato ostatní děti měly strach, že se na ně zapomene, a držely se jí jako klíšťata. „Co je k obědu?“ Dívka zírala na prázdný kuchyňský stůl a zklamání v její tváři prozradilo, že moc nedoufá, že vůbec něco dostane. Byla chuděrka tak hubená, že by to jistě nebylo poprvé, kdy by se musela obejít bez jídla. Heidrún musela zabrat gumu u tepláků, které jí půjčila. „Rýžový puding.“ Dívku to potěšilo, ale po tváři jí zase přelétly chmury, když se zeptala, jestli na něm bude skořicový cukr. Když Heidrún řekla, že ano, jako by jí z ramen spadlo závaží. Dokonce si začala pobrukovat, zatímco brala
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288548
POPRAVA • 99
misky a pokládala je na stůl. Heidrún odhadla, že starší z bratrů je moc malý a neohrabaný na to, aby mu svěřila něco, co se dá rozbít, a podala mu plastové kelímky na mléko a čtyři lžíce. Když děti přípravu k jídlu dokončily, stůl vypadal, jako by právě došlo k menšímu zemětřesení: všechno leželo víceméně na svém místě, ale trochu neuspořádaně. Heidrún zavolala Siggiho, který přišel chvilku nato a vybral si místo u stolu. Zdálo se, že ho trochu zarazilo, že před sebou vidí prázdnou misku. „Já chci domů,“ pronesl zarmouceně. Dívka, která seděla vedle něho, mu položila ruku na rameno, naklonila se k němu a řekla laskavě: „Brzy půjdeš domů. Vždycky se vrátíme domů, ale někdy to chvilku trvá.“ Starší bratr, který seděl proti němu, moudře přikývl. Heidrún chtěla změnit téma, než dětem příliš klesne nálada, jenže zazvonil zvonek. Musela jít otevřít dveře, a než se vrátila, bylo pozdě. Starší děti vypadaly, že se každou chvíli rozpláčou, a náladu jim nezvedla ani vůně jídla. Když vešla do místnosti, zmlkly. „O čem jste si povídaly, děti?“ „O ničem,“ odpověděla trojice starších jednohlasně, zatímco nejmladší tloukl lžící do plastového hrníčku a vyplazoval jazyk. „Ale, opravdu? Měla jsem dojem, že slyším, jak si vykládáte.“ Heidrún vyndala z tašky nádobu s rýžovým pudingem a začala ho servírovat. „Je to tajemství?“ Starší bratr to nevydržel. Vrtěl se na židli a pak vyhrknul: „Siggi říká, že se jeho maminka ztratila. Prý ji odvedl nějaký zlý pán.“ Odmlčel se, aby se nadechl, a pak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288548
100 • Yrsa Sigurđardóttir
stejně naléhavě pokračoval: „Takže se už nikdy nebude moct vrátit domů, že ne?“ „Pusťte se do jídla,“ pobídla je Heidrún. „Takové hlouposti byste neměli říkat. Jistěže se Siggi zase vrátí domů, stejně jako vy všichni.“ „Ale on říkal, že ten zlý pán zabíjí lidi.“ „Ale no tak. Žádný zlý pán není.“ Z herny se ozvalo známé vyzvánění. Heidrún si odběhla pro telefon a doufala, že až odejde z místnosti, děti v tomhle rozhovoru nebudou pokračovat. Ukázalo se, že volá její sestra, která chtěla vědět, jestli dostala pozvánku na oslavu čtyřicátých narozenin bratrovy bývalé manželky. Poslouchala, jak si sestra nahlas stěžuje, a její pohled putoval po pokoji až k panence Barbie, na níž se zastavil. Se slibem, že zavolá později, hovor okamžitě ukončila. Telefon schovala do kapsy a došla k sušáku na prádlo, který stál u okna. Ráno na něj pověsila dvě utěrky a froté ručník, ale teď k nim přibyla panenka. Visela kousek nad podlahou a její mrňavé nožičky vytvarované do botičky na vysokém podpatku mířily dolů, jako by se ze všech sil snažily dosáhnout na parkety na podlaze. Kolem krku měla omotaný kousek drátku odmontovaného z autíčka, se kterým si rádo hrálo nejmladší dítě, a byla za něj pověšená na sušáku. Mohl to udělat jenom Siggi, protože ten jediný zůstal sám v místnosti. I když to nemusel být jeho záměr, působilo to, jako by chlapec chtěl nebohou barbínku oběsit. Výsledný dojem byl opravdu znepokojivý. Heidrún odmotala drátek ze sušáku a panenka spadla na podlahu. I když to bylo hloupé, cítila se potom lépe, a ještě lepší bylo, když vyprostila z drátku i krk panenky. Uklidila ji do krabice Ukázka elektronické knihy