Kapitola devatenáct
ZELIE Nevím, jestli jsem někdy plakala tak moc jako teď v náruči Mamy Agby. Skrz brnění je cítit vůně čerstvě vyprané látky a s ní přijdou vzpomínky na domov. Její objetí přináší ilorinské vlny narážející na pobřeží, ostré třesknutí dvou dubových holí. Znova vzlyknu a přitisknu se k ní ještě pevněji. Mám strach, že když ji pustím, sen skončí. „Pèlé,“ zašeptá mi Mama Agba do kudrn a opře si bradu o mou hlavu. Pohladí mě po zádech a zasměje se. „Neboj, dítě, jsem tady.“ Kývnu, ale sevřu ji ještě pevněji. Jako vlna mě zalije týž pocit, jako když jsem objímala v alâfii ducha své matky. Mama mi proklouzla mezi prsty skoro vzápětí potom, co jsem ji dostala zpátky. Ztratit takhle ještě někoho, to už bych nepřežila. „Ty máš vlasy!“ zasměju se v slzách a dotknu se drobných bílých kudrn, které jí teď trčí z hlavy. „Malá bojovnice přivedla magii zpátky.“ Usměje se. „Už jsem se nechtěla schovávat.“ Prohlížím si bradavičku na její bradě, nové skvrny a vrásky na temně hnědé kůži. Kulhá teď výrazněji, než si pamatuju, ale je skutečná. Opravdu je tady. „Tak pojď.“ Mama Agba mě políbí na čelo, pak se narovná a obejme Amari a Tzaina. Otřu si zbytek slz a rozhlédnu se po jejích 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288345
vojácích. Každý maži má stejné bílé kudrny jako já. Barva jejich kůže pokrývá celou krásnou paletu tmavých a světlých hnědí. Mladý Žnec s velkýma ušima a rozzářeným pohledem ke mně přistoupí a zubí se od ucha k uchu, jako by nemohl uvěřit vlastním očím. „Co to bylo za zaříkání?“ zeptám se. „Takhle obrovské vtělení jsem v životě neviděla.“ „Všichni Ženci z mé rodiny to dokážou!“ Hrdě se usměje. „Místo skupiny vtělení je všechna spojujeme v jedno.“ „Bylo to úžasné.“ „Ty jsi úžasná!“ Zatne zuby, až sebou cuknu. Padne na kolena a ukloní se. „Jagunjagun Ikú, moc prosím, vezmi si mě za svého pobočníka!“ „U bohů, Mâzeli,“ zasměje se mažijka s korálky zapletenými do bílých copů. „Vždyť sotva přišla. Nech ji chvíli vydechnout.“ „Nevšímej si jich.“ Mâzeli mě popadne za ruku a vykulí oči. „Budu ti věrně sloužit, dokud nebudu moct zaujmout tvé místo stařešiny klanu Ženců. Ale do té doby už se do sebe zamilujeme.“ Pokusím se mu vytrhnout, ale on mě stiskne ještě pevněji. Mluví stále vyšším hlasem. „Budeš matkou mých dětí. Budu pracovat pro naši rodinu až do posledního dechu —“ „Tak dost,“ přeruší ho Mama Agba a poplácá ho po hlavě. „Za chvíli kolem projedou vojenské hlídky. Co kdybychom v tom rozhovoru pokračovali v nějakém uzavřenějším prostoru?“ Když vykročíme, zeptám se šeptem Mamy Agby: „Je vždycky takový?“ „Jako všichni budoucí velcí Ženci je Mâzeli dost tvrdohlavý.“ Usměju se, ale pak si všimnu, že Roën zůstal pozadu, a smích mě přejde. Jeden maži mu podá váček zlata a já trochu povadnu, když vidím, že Roën za ostatními do pralesa nejde. „Takže konec?“ Zdržím se taky. „Zase odcházíš?“ „Úkol jsem splnil. Musím za svou partou do Lagosu.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288345
„Do Lagosu?“ opakuju. „Ty pracuješ i pro druhou stranu?“ „Za války se dá hodně vydělat, Zïtsõl. Kdyby sis už dala s tím vším bojováním pokoj, taky by sis na něco přišla.“ Zavrtím hlavou; nevím, proč jsem čekala víc. „Stojíš o něco jiné ho než o zlato?“ „Stojím tady před tebou, to sis nevšimla?“ Roën se nakloní tak blízko, že vidím slabé pihy na lícních kostech. „Neboj.“ Při řeči se jeho rty zlehka dotknou mého ucha. „Něco mi říká, že se naše cesty znova střetnou.“ Mažiové nás vedou mimo hlavní cestu džunglí, kolem bublající řeky. Proudící voda rozděluje prales na půlky, krájí hustou zeleň. Pod námi se kopcovitý terén klikatí nahoru a dolů a vůně čerstvé země a divokých květin je stále silnější. Jdeme mezi obřími stromy, které nad námi tvoří smaragdově zelená nebesa. Podlézáme pod vyvýšenými kořeny a já stále svírám ruku Mamy Agby ve své. S Tzainem a Amari se všichni držíme pohromadě a pozorně posloucháme vyprávění Mamy Agby o tom, jak vlastně vznikla Iyika. „Já tomu pořád ještě nerozumím,“ řekne Tzain. „To ty jsi spustila tu vzpouru?“ „Svým způsobem,“ kývne Mama Agba. „Začalo to ale jako obrana. Když jsme byli s vaším otcem v půli cesty do Oronu, měla jsem vidění — spatřila jsem vás tři v tom táboře poslů. Nedorazili jsme tam včas, abychom zastavili útok monarchie, ale našli jsme ty, kdo přežili.“ Přelézáme padlou kládu a Mama Agba se o mě opře. „Zrovna když jsme je vedli zpátky, napadli nás další vojáci.“ Odmlčí se a já si zase vzpomenu na smrt Zulejky a Salima. S Tzai nem se po sobě podíváme, protože nám to postupně dochází. Tohle je důvod, proč Baba skončil v Inanových spárech. Důvod, proč Baba zemřel. 10 0
Ukázka elektronické knihy