Joanna Macyová & Chris Johnstone
97
Vzhledem k tomu, že kontaminace byla v plném rozsahu ututlána, ministerstvo energetiky zveřejnilo svoje plány na proměnu bývalého areálu Rocky Flats v útočiště divoké přírody a rekreační oblast, kde si mohou hrát děti. Wes McKinley, hlavní porotce velké poroty, která posuzovala tento případ, byl natolik zděšen, že se rozhodl promluvit: Dostali jsme mnoho svědectví, mnoho dokumentů dokládajících, že toto je jedno z nejvíce kontaminovaných míst na světě, a teď chceme dovolit, aby se tu volně potulovaly děti, vířily prach a dýchaly plutonium, které je tu roztroušené. Nemůžeme umožnit, aby se to stalo. Pokud o tom otevřeně promluvím, vím, že bych mohl jít do vězení. Jsem ochoten vzít na sebe toto riziko… abych udělal to, co považuji za správné.13
Dělání toho, co je pro současné a budoucí generace správné, může někdy způsobit potíže našim rodinám, ohrozit profesionální vyhlídky našich kolegů, snížit zisk našim zaměstnavatelům, nebo dokonce být v rozporu se zákonem. Dělání toho, co cítíme, že je správné, nás může dostat do situací, kdy jsme konfrontováni s konfliktní loajalitou a také s nepřátelstvím a zastrašováním. Když jsme postaveni před těžká rozhodnutí, otázka, která nám může pomoci se zorientovat, je: „Co se skrze tebe děje?“ Naše rozhodnutí jsou jako kormidla, která směrují nejen proud našeho vlastního života, ale také oněch rozvíjejících se příběhů, kterých se účastníme. Když se Jacque Breverová doslechla o plánech vytvořit na území kontaminovaném plutoniem rekreační oblast, přestala se skrývat, aby přidala svůj hlas k těm, kteří proti tomu protestovali, a řekla: „Poté co jsem byla tak dlouho součástí problému, jsem se rozhodla, že chci být součástí řešení.“14
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288308
98 AKTIVNÍ NADĚJE
Vyzkoušej si: Řekni mi, co se skrze tebe děje? Zopakuj si proces popsaný na straně 89 a použij otázku „Co se skrze tebe děje?“.
NAŠE VĚTŠÍ „JÁ“ SKRZE NÁS CÍTÍ Naše emoce se dějí skrze nás. Ale odkud přicházejí? Když se považujeme pouze za oddělené jednotlivce, pak si myslíme, že naše pocity vznikají uvnitř nás a jsou pochopitelné jedině v rámci našeho vlastního příběhu. Přístup rodinné terapie, který je založen na chápání rodiny jako živého systému, má na to jiný pohled. Systém je celek, který je více než jen součtem svých částí. To, co dělá z rodiny více než jen sbírku jednotlivců, je způsob, jakým rodina funguje jako celek. Rodina to dělá tak, že cítí a jedná skrze své členy. Když rodina dobře funguje, pak se spojuje a podporuje své členy během těžkých období. Když nastane krize, třeba když nějaký člen rodiny vážně onemocní, emoce znepokojení a obav projdou rodinou, často předávány z jedné osoby na druhou, a aktivují společnou odezvu. Tentýž proces se děje také v dalších lidských systémech, jako například v týmech nebo komunitách držících pospolu. Na svou bolest týkající se světa můžeme pohlížet podobným způsobem: jedná se o světový systém či Gaiu, která cítí skrze nás. Myšlenka, že tvoříme jednotu s veškerým životem, nám může připadat abstraktní nebo jako pokročilý duchovní stav dosažitelný pouze po mnoha letech meditování. Když se však rozpláčeme nad obrazy tuleních mláďat ubitých k smrti, zmasakrovaných lesů nebo jakýchkoli zranění našeho světa, která nás bolí nejvíce, zažíváme tak přímo naše vzájemné propojení s živoucí Zemí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288308
Joanna Macyová & Chris Johnstone
JINÉ PŘÍBĚHY EVOLUCE Podle zastánců neodarwinismu je evoluce výsledkem nelítostného boje, ve kterém každý druh stojí proti těm dalším v kruté bitvě o přežití. Zcela jiná perspektiva, která je dnes přijímána mainstreamovou vědou, je nazývána endosymbiotická teorie. Tato teorie předkládá, že významné kroky naší evoluce se odehrály pomocí spolupráce mezi druhy, dokonce až do té míry, že se spojily oddělené organismy, aby vytvořily zcela nové formy života. Jak píšou její hlavní zastánci, americká bioložka Lynn Margulisová a americký spisovatel a filosof Dorion Sagan: „Život neovládl zeměkouli pomocí boje, ale vzájemným propojováním se.“15 Pokud sledujeme vývoj života od jeho nejranějších počátků, pozorujeme opakující se vzorec, kdy se menší části spojují, aby vytvořily větší integrované celky. Zpočátku existovaly pouze jednobuněčné organismy. V určité chvíli naší evoluční historie došlo k pozoruhodnému přechodu od oddělených buněk, které si žily vlastním životem, k uspořádaným skupinám buněk fungujícím jako samostatné organismy. K dalšímu evolučnímu skoku došlo s vývojem od jednoduchých mnohobuněčných organismů ke komplexním formám života obsahujícím různé orgány. Další významný krok přišel spolu s prvními sociálními organismy, s tím, jak hmyz, například mravenci a včely, začal vytvářet složitá společenství fungující jako ucelené systémy. Lidské bytosti také projevují tento sociální sklon, byť na vyšší úrovni komplexity, která umožňuje jednotlivcům dělat svá vlastní rozhodnutí a zároveň být součástí větší komunity. Během lidské historie jsme následovali tentýž evoluční vzorec, kdy se menší části spojují, aby vytvořily větší složitější celky. Po stovky tisíc let jsme žili v malých kmenových skupinách jako lovci a sběrači, kteří byli velmi vnímaví k měnícím se podmínkám. S rozvojem zemědělství se skupiny usadily ve větších vesnických komunitách. Časem se vesnice pospojovaly v rámci rodů nebo kmenů a tato větší regionální uskupení vytvořila svazky, z nichž se staly národy. Lidé, kteří byli dříve rozděleni, se stále znovu spojovali a nacházeli širší společnou identitu.
Ukázka elektronické knihy
99