pánové ani na chvíli nepřestali kreslit, stále pokračovali, a tak jsem byl odkázaný hrát židlím, stolu a stěnám. Za těchto nepříjemných okolnosti, mě přešla trpělivost – začal jsem s rybářskými variacemi. Zahrál jsem polovinu a vstal jsem. Chvály neměly konce – kraje. Řekl jsem však, co bylo třeba říct, že mi totiž hra na tomto klavíru neudělá čest a že by jsem přišel jindy, až tu bude lepší klavír. Ale madame neustoupila, musel jsem čekat ještě další půlhodinu, než přišel její pán. Ten si však sedl ke mně, soustředěně mě poslouchal. A já jsem zapomněl na zimu a na bolesti hlavy naprotiv mizernému klavíru jsem hrál tak, jak hraji, když jsem v dobré kondici. Mohu mít nejlepší klavír v Evropě, když mými posluchači jsou lidi, kteří ničemu nerozumněji, nebo nechtějí rozumět, a když se mnou neprocítí to, co hraji. Panu Grimmovi jsem všechno hned pověděl. Píšete mi, aby jsem jen pěkné chodil na návštěvy, navazoval nové známosti a obnovoval staré. To však není možné. Pěšky je všude velmi daleko – nebo je všude hodné bláta, vždyť Paříž je nepopsatelně zasviněná. A vozit se fiakrem, znamená denně promrhat 4 až 5 livier, a zbytečně. Nebo lidé mi sice dělají komplimenty, ale tím to končí. Objednají si mě na ten a ten den; hraji a pak se rozplývají … A pak spánembohem. Zpočátku jsem procestoval hodně peněz a často zbytečně, neboť jsem ty lidi nezastihl. Kdo tu není, neuvěří, jak je to fatální. Paříž se dávno velmi změnila. Francouzi už dávnonejsou tak zdvořilí jako před 15 léty. Hraničí to až se surovostí, jsou ukrutně nafoukaní...” Nevíme ani, čím vévodkyně Mozartovi zaplatila nebo jestli ho odbyla pouze komplimenty. 17. května při vysvěcení Colloreda v Salcburku byla uvedena Missa brevis in C dur – setkal se Mozart v Paříži s J. Ch. Bachem. Jak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288300
rád toho muže opět viděl, svěřil mu ihned své bolístky, ale známý muzikus již nesršel optimismem jako před třinácti lety. Smutně se usmíval a řekl pár slov, již velmi zesláblý a unavený, víc vykořeněný než sám Mozart. 11. června vážně onemocněla Anna Marie, přivolaný lékař určil špatně diagnózu. 18. června byla v Paříží představena Mozartova “Pařížská symfonie”. Měla ohromný úspěch, není se čemu divit, neboť ji komponoval se svou vrozenou lehkostí. Se svým výrazným g mol, v titulní roli žalovala dívka na svůj neblahý osud, přinesl ji život nakonec utěšení. Úspěch symfonie Amadeus oslavil při dobré zmrzlině. 20. června Leopold zatoužil po sblížení se svým synem… “… vždy jsem si myslel, že by si měl ve mně, vidět spíš svého nejlepšího přítele než otce, přece ses mohl stokrát přesvědčit, že mi v životě víc záleželo na Tvém štěstí, a potěšení než na mém.” Wolfgang tyto řádky pročítal se slzičkami v očích. Miloval svého otce, ale k mamince tíhnul více. Klečel u smrtelného lože Anny Marie a prosil Boha za její uzdravení. To nepřicházelo – naopak. Matka počala blouznit a pak upadla do kómatu. Hroutil se Mozartův svět do malé tesklivě znějící notičky. Pozpátku se mu vracel život – maminka ´se vesele směje a žertuje; maminka naříká a prosí Boha za uzdravení svých dětí, maminka brání vzpurného syna před manželem, maminka…´
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288300
Wolfgangův obličej stáhly suché, slané cestičky – trápil se, jak málo pro svou matku ve svém živote udělal. K čemu jsou nyní Mozartovy slzy? K čemu je lítost, když ji zapomínal říkat pravdu, kterou nosil ve svém srdci. Pravdu … “Maminko – mám tě moc rád,” plakal Amadeus. “Maminko měl jsem tě opravdu moc rád. Ty jsi byla v mém životě vždycky na prvním místě, i když to tak nevypadalo. Ach Bože! Prosím, ať slyší tahle slova.” Wolfgangův přítel, který byl svědkem dramatické události. Upozornil Mozarta, že je čas o všem spravit rodinu. To byl další nadlidský úkol. 3. července napsal… “Vážený tatínku! Musím vám oznámit velice nemilou a smutnou zprávu; má drahá matka je těžce nemocná…” špatně se Amadeovi hledaly slova. Dopis psal velmi dlouho … oznámily hodiny půlnoc… jeho matka již byla 2 hodiny mrtvá… “Potácím se čtrnáct dní,” pokračoval ve psaní, “mezi doufáním a strachem odevzdal jsem ji i sebe plně do vůle boží… Neříkám ještě, že maminka umřela – že je ztracena všechna naděje…” nedokázal napsat pravdu. Pravdu o smrti své matky napsal rodinnému příteli abbému Bullingerovi, který byl skutečně pro tento nesnadný úkol nejvhodnější osoba, neboť se těšil jako utiskovaný jezuita Leopoldově úctě… “Nejmilejší příteli! /výlučně pro vás/ Smuťte se mnou, příteli můj! – toto byl nejsmutnější den v mém životě – píši toto okolo druhé v noci – musím Vám to přece říct, moje matka, moje milá matka už nežije! -Bůh ji povolal k sobě – žádal si ji, jasně jsem to viděl – mezitím jsem se odevzdal do vůle Boží – on mi ji mohl i vzít. Jen si přestavte všechen
Ukázka elektronické knihy