Lisa Reganová
patrnou úlevu. To nejsou Lukeovy boty. Měl jedny oxfordky, za které zaplatil dost velkou sumu a nosil je jen na svatby a pohřby, ale ty vypadají jinak. Anya přestala prosívat půdu a zvedla přimhouřené oči k Josii. „Náčelnice,“ pozdravila. „Doktorko Feistová,“ odpověděla Josie, která zůstala stát za vyhrazeným prostorem. Gretchen Josii pozdravila kývnutím hlavy. Na chvíli přestala fotografovat a s fotoaparátem v ruce ukázala za sebe, kde končil Lukeův pozemek a začínalo lesní mlází. „Je tady svah,“ zdůraznila. „Abyste se dostala do lesa, musíte vyjít po tomhle nepříliš vysokém náspu. Celý minulý týden pršelo. Myslím si, že déšť odplavil poměrně dost půdy a bláta. Jinak bych si nikdy nevšimla špičky té boty, co mu koukala ven. Nezdá se, že byl zakopaný moc hluboko – to jen na úvod.“ Anya si zápěstím odhrnula z čela zatoulaný pramínek vlasů. „Budu potřebovat zbytek svého vybavení z dodávky. A jakmile toho chlapa vykopu, bude nutné zavolat sanitku, aby ho přepravila do márnice.“ „Zařídím, cokoli budete chtít,“ přitakala Josie. „Jak dlouho si myslíte, že tam leží?“ „To nevím. A ani to nedokážu odhadnout. Budu ho muset nejdřív dostat na stůl a pořádně se na něj podívat. Ovšem soudě podle stavu jeho oblečení tam zase tak dlouho není. Kdyby se jednalo o roky, očekávala bych, že jeho kalhoty a boty budou v trochu horším stavu.“ „Takže o jakém časovém úseku mluvíme?“ chtěla vědět Josie. „O dnech? Týdnech?“ – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288262
DÍVKA BEZE JMÉNA
Anya smetla trochu hlíny ze spodní části nohavice. „Čtyři až šest měsíců. Možná méně. Ale sama víte, jak to chodí. Spolehlivou odpověď vám nemůžu dát dřív, než prozkoumám tělo.“ „Chápu. Přinesu vám zbytek výbavy.“ „Minutku,“ požádala ji Anya. Naklonila se nad nohu a drobnými, rovnoměrnými tahy jemně odmetla hlínu z horní části stehna. Její prsty něco hledaly podél nohavice. Kapsu, uvědomila si Josie, když Anya odstranila další hlínu a konečky jejích prstů zmizely ve švu látky. „No tak,“ zamumlala si lékařka pro sebe a zlehka zalovila v kapse. Za okamžik se její ruka znovu objevila a mezi dvěma prsty svírala mužovu peněženku. „Detektive Palmerová,“ kývla. Gretchen přistoupila blíž, naklonila se přes zástěnu a peněženku několikrát vyfotografovala. Fotoaparát si nechala viset na krku, nasadila si rukavice a peněženku si od Anyi převzala. Josie zamířila k místu, kde stála Gretchen, a dívala se jí přes rameno, když peněženku otevřela a zkoumala její obsah. Vytáhla řidičský průkaz vystavený v New Jersey a nahlas přečetla jméno: „Mickey Kavolis.“ Přidržela průkaz tak, aby si ho Josie mohla vyfotografovat svým mobilem. Gretchen pokračovala: „Bylo mu čtyřicet sedm a žil v Atlantic City.“ Muž na fotce vypadal na každý rok ze svých sedmačtyřiceti, ne-li na víc. Vlasy barvy pepř a sůl měl nad ušima husté, ale od temene směrem ke spánkům řídké a ustupující, zapadlé hnědé oči s nasupeným výrazem a nos, který vypadal, jako by byl tolikrát zlomený, že zůstal natrvalo zploštělý. Olivovou pleť brázdily jizvy po akné. Snímek spíš připomínal policejní fotografii než fotku z řidičáku. Jo– 101 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288262
Lisa Reganová
sie nepochybovala, že až jméno zadají do různých databází, vypluje mužův trestní rejstřík. „Atlantic City?“ zopakovala Josie. „A co dělá až tady?“ A proč je pohřbený na Lukeově pozemku?
Ukázka elektronické knihy