3. The New Republic a obrození amerického liberalismu
97
Weylových úvah prohlásil, že „dobrým občanem nemůže být nikdo, kdo nepobírá více než postačující mzdu k pokrytí holého živobytí a jehož pracovní doba není dostatečně krátká na to, aby mu i po vykonání dennodenní práce zbýval čas a energie k naplnění vlastního podílu na správě společenství“. Roosevelt tak vyzval nejen k uzákonění minimální mzdy a maximálního pracovního týdne, ale také dělnických mezd, dětské práce a bezpečí na pracovišti. Dbal přitom na to, aby vyvrátil sílící obvinění konzervativců, že se stal socialistou. Vrcholný okamžik celé řeči nastal, když se Roosevelt (podle všeho s přislíbeným skrytým poukazem ke Crolyho knize) přihlásil k novému nacionalismu, který staví „potřeby národa nad frakční nebo osobní výhody“. V tomto mimořádně radikálním proslovu se Roosevelt de facto připojil k volání po novém „demokratickém kolektivismu“.102 Do boje o Bílý dům Teddy vstoupil až v únoru 1912 a od samého počátku bylo jasné, že coby vnitrostranický vyzyvatel stávajícího prezidenta bude v obtížném postavení. Záhy se ale ukázalo, že pro věrné stoupence strany zůstává uctívaným vzorem. Z dvanácti států, jež v té době pořádaly republikánské primárky, vyhrál v devíti. Na stranickém sjezdu, který se konal v červnu v Chicagu, se prezidentu Taftovi podařilo prosadit účast několika vlivných stranických delegací, jež slíbily podporu jemu, a nominaci rychle získal. Síly shromážděné za Rooseveltem se následně odtrhly a utvořily Progresivní stranu, vůbec první seriózní celostátní stranu od éry populistů o generaci dříve. Croly se podílel na sepsání stranické platformy, jež měla velice blízko k plánům, které Teddy předestřel v Osawatomie. Roosevelt si zajistil aktivní podporu všech významných progresivních intelektuálů, tedy nejenom Crolyho, ale též Weyla, Lippmanna a dalších. Jestliže u republikánů panoval v roce 1912 chaos, Demokratická strana byla naopak dokonale zkostnatělá.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288247
98
JAMES TRAUB: LIBERALISMUS
Úpadek demokratů začal zvolením republikána Williama McKinleyho v roce 1896; následně se strana ocitla v pod ručí Williama Jenningse Bryana, populistického rétora z Nebrasky, přezdívaného the great commoner – „chlapík z lidu“. Bryan dokázal nadchnout farmáře kritikou Wall Street, ale vůbec neměl představu, jak oslovit středostavovské Američany, kteří uvažovali o budoucnosti a Bryana považovali za repliku z éry Andrewa Jacksona. Poté co Bryan prohrál v prezidentských volbách roku 1896, 1900 a 1908, se uvolil odstoupit. Stálí členové strany vybrali za nástupce takříkajíc lacinějšího Bryana, totiž předsedu Sněmovny reprezentantů Champa Clarka, přezdívaného „Starý rafan“ – Ol’ Hound Dawg. Progresivisté ale dokázali proniknout i do Demokratické strany a uvnitř ní se sdružili kolem guvernéra státu New Jersey Woodrowa Wilsona. Wilson, jenž v letech 1902–1910 zastával úřad rektora Princetonské univerzity, neměl pověst reformátora. Byl to respektovaný znalec americké administrativní historie, energický, mnohdy až neúnosně panovačný úředník, od něhož názoroví protivníci odcházeli jako spráskaní psi, presbyterián působící dojmem, že pravidelně rozmlouvá s Bohem. Wilson pocházel z Virginie a byl dědicem jeffersonovských tradic. „Přemíra vlády,“ napsal, „je diametriálním protikladem svobody.“ Odbory Wilson považoval za omezení práv pracujících a měl za to, že pokud mají být firmy vůbec nějak regulovány, pak pravomocí jednotlivých států, nikoli federální vlády. Nejpřirozenějším reformním jazykem pro něj byl jazyk morálky. „Kapitál,“ prohlásil, „se musí vzdát přepjatého soustředění na to, aby … těm, kdo jej ovládají, zajistil individuální bohatství.“ Wilson byl Jefferson v evangelikálním hávu namísto deistického.103 Když se v roce 1910 uvolnila pozice guvernéra státu New Jersey, Wilson si svým tradicionalismem získal
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288247
3. The New Republic a obrození amerického liberalismu
99
přízeň bossů Demokratické strany. Tou dobou už uvažoval o vstupu do vysoké politiky a k nominaci svolil. V politice byl nováčkem, ale učil se rychle a pochopil, že pokrok reformního ducha je nezvratný a vítězství může dosáhnout jedině kandidát změny. Vyzval k umírněnému zásahu proti trustům a ke státní regulaci energetiky. V guvernérské funkci se pak s bossy, kteří v New Jersey měli pod palcem politiku Demokratické strany, ostře rozešel a přinutil zdráhavý zákonodárný sbor k přijetí zákonů o přímé volbě v primárkách a omezení korupčních praktik. Reformátoři zničehonic spatřili ve Wilsonovi muže, který má nejenom prezidentské ambice a potřebné nadání, ale vládne též silou vůle, která by mohla smést reakční síly. Počátkem roku 1912 začal Wilson objíždět voličská shromáždění po celé zemi a pronášet povznášející, byť naprosto mlhavé projevy o nutnosti vymanit moc zpod vlivu zvláštních zájmů a navrátit ji lidu. „Starý rafan“ mohl spoléhat na zanícenou podporu pozůstatků jeffersonovsko-jacksonovské koalice, tedy farmářů a velkoměstských politických mašinerií, a zůstával impozantním protivníkem. Avšak ukázalo se, že touha po obrodě je silnější než nostalgie: na stranickém sjezdu v Baltimoru Wilson v šestačtyřicátém kole hlasování zvítězil. Ve volbách roku 1912 proti sobě stanuli tři kandidáti, ale jen dva vedli kampaň. Taft věděl, že nemůže vyhrát, a přenechal sokům volné pole. Roosevelt kandidoval pod standartou nového nacionalismu a dával najevo odhodlání nasadit federální vládu coby nástroj pokroku a sociální spravedlnosti. Wilson proti Rooseveltovu volebnímu sloganu postavil vlastní, jímž vyjadřoval své ukotvení v jeffersonovské mentalitě: hovořil o „nové svobodě“. Roosevelta očerňoval jako mluvčího korporací: v Americe nového nacionalismu, prohlašoval, bude jednotlivec „pohlcen“ gigantickou firmou a přebujelým státem. Sám naopak vystupoval jako obhájce dobové verze Jeffersonova
Ukázka elektronické knihy