Lalečka
viděla ani ne před měsícem na Zippině svatbě. Byla shrbená a měla ztrhanou tvář. „Zippa a Jakob odešli do Ruska,“ řekla mi zlomeným hlasem. Podala jsem jí balíček jídla, který jí poslala moje matka, a ona propukla v hořký pláč. Nedokázala jsem nalézt slova, jimiž bych ji utěšila. Kuchyně byla prázdná a šerá, okna vytlučená. Na stole nebyl žádný bílý ubrus, na černé železné plotně žádné rozpálené hrnce, ve vzduchu se nevznášela vůně připravovaného jídla. Bylo těžké uvěřit, že je to stejná kuchyně, v níž jsem v dětství trávila dlouhé kouzelné okamžiky. Byla jsem ráda, že si matka dala tu práci a připravila balíček s jídlem, ale věděla jsem, že to takhle nemůže vydržet dlouho. Má matka, bratr, švagrová a já jsme se rozhodli odejít z města a načas se přestěhovat do venkovského domu mého strýce a tety. Mladší bratr mého otce, strýc Valente Zawadzki, penzionovaný lékař, byl pár měsíců před válkou odveden do polské armády. Všechny kontakty s ním se přerušily, jakmile ho pohltila pěší divize generála Altera, umístěná na německé hranici v čele polské armády. Teta Felicia zůstala sama. Ona a Valente nikdy nepřivedli na svět žádné děti, a my byli jejich nejbližšími příbuznými. Přesunuli jsme se na venkov, abychom unikli z rozbombardovaného města a pomohli tetě Felicii s jejími povinnostmi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287940
Kapitola 9
ZIPPA Jakob a já jsme nebyli jedinými Židy, kteří v září 1939 přijeli do Lvova. Desítky tisíc židovských uprchlíků z celého Polska se potulovaly po tom velkém šedivém městě, které ještě před dvěma týdny patřilo k Polsku a nyní bylo pod správou Rudé armády, pravděpodobně v důsledku smluv mezi Rusy a Němci, tak jako tomu bylo i v případě Siedlc. Ve srovnání s nimi byl Lvov opravdovým městem, s tři sta padesáti tisíci obyvateli, Poláky, Ukrajinci a Židy. Masy uprchlíků, které naplnily město od začátku války, byly nuceny zůstávat v synagogách, na nádražích a někdy také na ulicích v mizerných životních podmínkách. Vzhledem k přídělovému systému bylo téměř nemožné sehnat potraviny za rozumnou cenu. Navzdory tomu všemu jsme si dokázali opatřit podnájem v jedné z chudinských čtvrtí, který jsme sdíleli spolu s dalším párem, s nímž jsme se seznámili ve vlaku ze Siedlc. Jakob si našel práci ve velké tiskařské dílně, kterou vlastnil bohatý Žid, a já se přihlásila na univerzitu ve Lvově, abych dokončila studia. Jakob říkal, že musíme zůstat, dokud se situace nezlepší. Siedlce byly pod kontrolou německé armády a my neměli žádný důvod vrátit se zpět dřív. Nehledě na naše velmi špatné podmínky byl Jakob rád, že žijeme ve městě, které je pod sovětskou správou, a dokonce se připojil ke skupině židovských pracujících, členů komunistické 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS287940
Lalečka
strany, kteří tak jako my uprchli z Polska, po večerech se setkávali a vedli dlouhé a bouřlivé debaty o stavu Evropy. Má touha vidět rodiče mě neopouštěla. Přemýšlela jsem, jak žijí v okupovaných Siedlcích bez možnosti odejít. Matka měla nemocné srdce a otec, jemuž bylo teprve pětapadesát, byl fyzicky a emocionálně vyčerpaný nejen z válečné situace, ale i z toho, jak léta tvrdě pracoval v obchodě. Nemohla jsem si odpustit, že jsem uprchla a ponechala je jejich osudu. Na počátku roku 1940 mi strýc Jechiel doručil dopis od matky. I když jsme ze Siedlc odešli v září, Jechielovi se tam podařilo na pár dní vrátit, a pak opět uprchl zpátky do Ruska. Siedlce, únor Moje drahá Zippo, doufám, že Tě můj dopis zastihl v dobrém zdraví a že se Tobě a Jakobovi daří ve Lvově přežít. Slyšela jsem, že jsi začala navštěvovat univerzitu, a jsem tomu velmi ráda. Jsem si jistá, že Ti tato studia dobře poslouží k tomu, abyste Ty a Jakob mohli po válce uskutečnit aliju do Eretz Israel. Tvůj otec a já prožíváme těžké časy a já ani nevím, jak Ti říci o všem, co se tady přihodilo, aniž by to zlomilo Tvého ducha. Aaron se po celý den potuluje městem a pátrá po drobném příjmu a něčem k snědku, jsou tu příděly na osobu, ale zdaleka nestačí. Otec někdy stojí dlouhé hodiny ve frontě na jídlo, a když přijde na řadu, nic na něj nezbude. Jindy se dokonce nemůže ani dostat dopředu, protože Poláci Židy odhánějí a ze strany Němců se nelze dočkat žádného zásahu, němečtí vojáci jen stojí a bez zájmu na ně hledí. 99
Ukázka elektronické knihy